Stejně všichni kradou...psali to přeci v novinách

Prezident Miloš Zeman mluvil ve vánočním poselství výhradně sám o sobě. Chybělo ohlédnutí za právě končícím rokem a chyběl výhled do roku 2014. Ale chtěli jsme přímou prezidentskou volbu, tak se nedivme, že přímo zvolený prezident bude celé volební období mluvit jen o sobě a o svých úspěších. Ostatně absence novoročního projevu symbolizuje úpadek české politiky a svým způsobem zakončuje revoluční rok 2013.

Shrnout celý rok do několika řádků je velmi těžké. Každý se na minulých 365 dnů dívá vlastní optikou a co je důležité pro jednoho, je pro dalšího druhotné a bezvýznamné. Nicméně platí, že jsou události, které mají dopad na celou společnost. Dle mého názoru symbolizují rok 2013 čtyři události, které zásadním způsobem změnily či ovlivnily dění v České republice.

1. ledna 2013 vyhlásil prezident republiky Václav Klaus dílčí amnestii. Reakce na prezidentovo rozhodnutí byla nevídaná. Hlavní kritika mířila na aboliční část amnestie. V článku II se praví toto: “ Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let”. Opakovaně si dovolím upozornit na fakt, že se těch 8 let počítá od zahájení trestního stíhání a nikoliv od doby, kdy se trestný čin měl stát. Je škoda, že právě tato část amnestie neodstartovala debatu o stavu české justice a policie. Místo laciných a prázdných útoků na tehdejšího prezidenta se měla kritika snést na soudce, státní zástupce a vyšetřovatele, kteří nebyli schopni dotáhnout tu či onu kauzu do konce. Proč se nikdo nepozastavoval nad tím, že je v naši zemi možné, aby byl někdo trestně stíhaný 8, 10 či více let? Zřejmě proto, že žijeme v republice, kde jsou soudci, státní zástupci a policisté nedoknutelnou skupinou. Ostatně tato skutečnost se promítala i do dalších událostí roku 2013.

Leden 2013 se kromě amnestie vryje do povědomí jako měsíc, ve kterém proběhla historicky první přímá volba prezidenta republiky. Prezidentská volba proti sobě postavila dva různé světy. Parlamentní demokracie bojovala s elitářskou demokracií a tuto bitvu vyhrála. Porážka přijde až v druhé polovině roku. Miloš Zeman může být kritizován (a většinu zcela oprávněně) za mnohé, ale nikdy mu nelze přišít, že by byl stoupencem zřízení, ve kterém politické strany nemají své místo a kde nevolené elity mají prst na tepu událostí. To je hlavní, možná i jediná, přednost současného prezidenta republiky. Naprosto nesouhlasím s myšlenkou, že Zeman usiluje o poloprezidentský systém. Prezident republiky je v parlamentní demokracii tak silný, jak slabé a nefunčkní jsou politické strany zastoupené v parlamentu.

Na sklonku první poloviny roku přišel nečakaný pád Nečasova kabinetu. Nečasova, respektive Kalouskova, vláda byla sice již delší dobu nestabilní a neměla jasnou většinu ve Sněmovně, nicméně tak rychlý konec nikdo nečekal. Všeobecně se předpokládalo, že to vláda do voleb na jaře 2014 už nějak doklepe. Asi by se tak i stalo, kdyby nepřišel pan Ištván a neprovedl noční přepadení úřadu vlády. Poprvé od roku 1989 svrhla policie ve spolupráci se státním zástupcem demokraticky zvolenou vládu. Nikomu to nepřišlo divné. Nikdo se nad tím nepozastavoval a nikdo noční razii neodsoudil. Veřejná poptávka, ovlivněná našimi médii a novodobými mesiáši, jasně volala po potrestání “těch nahoře”. A Ivo Ištván vyšel této objednávce vstříc. A stejně jako v případě amnestie Václava Klause se ani nyní nikdo nezamyslel nad činností státních zástupců a policie. Od pádu Petra Nečase uběhlo 6 měsíců a zatím nikdo nepoložil na stůl jasné důkazy, které by obhájily kroky pana Ištvána. A proč taky? Vždyť stejně všichni kradou……….psali to přeci v novinách.

S ohledem na předcházející události je zřejmé, že letošní rok nelze uzavřít bez připomenutí předčasných voleb. Podzimní svátek demokracie přišel v okamžiku, kdy bylo nabíledni, že v parlamentu neexistuje zřetelná většina, která by byla schopná sestavit vládu. Pokus o sestavení Nečasovy vlády bez Nečase, tento výrok Miloše Zemana byl naprosto trefný, zkrachoval. Svůj díl viny měla ODS díky neposlušnosti dvou poslanců a pak hlavně TOP 09, která si kladla podmínky, koho má ODS nominovat na post předsedy vlády. Kalousek zřejmě věřil, že ČSSD jasně vyhraje volby a TOP 09 se obětuje, aby zabránila nástupu komunistů k moci. Jenže voliči rozhodli jinak. Letošní volby radikálně překreslily politickou mapu České republiky. Tradiční strany prohrály. Populismus dostal zelenou. Parlamentní demokracie padla a byla nahrazena mediokracií a soudcokracií. Tato proměna byla dovršena právě parlamentními volbami. Volby jasně ukázaly, že k výhře stačí dostatek finančních prostředků, laciná hesla, kritika všeho a všech a označení sebe sama za spasitele. Za viníky současného stavu nelze označit pouze politické strany či jejich vrcholné představitele. Stejnou, možná že zcela zásadní, roli zde hraje pasivita občanů. Stalo se zvykem jít jednou za čtyři roky k volbám a pak nadávat na poměry v zemi. Jenže takto se parlamentní demokracie budovat opravdu nedá.

Stejně tak jako s rokem 2013 nekončí dějiny, nekončí ani boj za renesanci parlamentní demokracie, svobodu jednotlivce a trhu a za návrat klasického kapitalismu. Česká republika, Evropská unie a celý tzv. Západ doplácí na odbočení doleva. Nastává příhodná doba pro obrození pravice thatcheristicko–reaganovského typu. Opět však platí, že obroda nepříjde sama od sebe. Musíme ji pomoci a musíme se na ni aktivně podílet. A to by mělo být naším hlavním přesevzetím a to nejen pro rok 2014.

Psáno pro www.eportal.cz