S KLDR je nutné jednat tvrdě

Komunistická Severní Korea dnes vypálila asi dvě stovky dělostřeleckých granátů na jihokorejský ostrov. V tuto chvíli hoří 60 až 70 domů a jeden jihokorejský voják zemřel. Přesné údaje o zraněných nejsou v tuto chvíli  k dispozici. Útok KLDR je porážkou všech účastníků rozhovorů o severokorejském jaderném programu. Pchojngjang svými kroky dává jasně najevo, že se svého jaderného programu nehodlá vzdát. O víkendu stalinský režim oznámil, že instaloval 2000 nových centrifug na obohacování uranu. Co udělají světové mocnosti, je zatím velkou neznámou. Bohužel.

Spojené státy, hlavní garant svobody a demokracie, pod vedením Baracka Obamy spí. Zdá se, jakoby americký prezident na Korejský poloostrov zapomněl. Fotografování Hillary Clintonové u hranice Severní Koreje lze považovat za pouhé teatrální gesto. Amerika tak v tomto případě vyklízí prostor Číně, která je jediným spojencem KLDR. Je to Čína, která svou pomocí drží severokorejský režim u moci. Nebýt podpory ze strany Pekingu, je dost pravděpodobné, že by milovaného vůdce již dávno smetla revoluce. Lidé v KLDR trpí hladem a nejsou peníze na lékařskou péči. Není to tak dlouho, kdy na veřejnost pronikly zprávy, že některé operace jsou prováděny bez narkózy. Je více než zřejmé, že veškerá materiální a potravinová pomoc je rozdělována mezi armádu, která je hlavní oporou komunistického režimu. Nepohodlní lidé jsou zavírání do pracovních táborů nebo rovnou popraveni. Pracovní tábor je v tomto případě také poprava jen poněkud pomalejší. Svobodný a demokratický svět zavírá před situací v KLDR oči.

Bezpečnost ve světě dnes ohružují dva státy - Írán a KLDR. Obě země nerespektují mezinárodní dohody a obě země usilovně pracují na vývoji jaderné bomby. Představa, že Teherán a Pchongjang vlastní amotové zbraně je velmi děsivá. Je samozřejmostí, že na prvním místě musí být diplomacie. Ale v případě KLDR a Íránu je výsledek diplomatického snažení nulový. Obě země pokračují ve svých plánech bez ohledu na názor ostatních. Bylo by velmi žádoucí, kdyby USA se svými spojenci jasně řekly, že  trpělivost a ochota k dalším a dalším rozhovorům mají své nepřokonatelné hranice. Je smutné, že se světové velmoci chovají stejně jako Francie a Velká Británie těsně před vypuknutím 2. světové války.