Mám problém. Chci jít volit, ale nevím koho. Známý mi doporučil vylučovací metodu. Pojďme ji tedy vyzkoušet a uvidíme, zda získáváme volitelného kandidáta. Než však začneme vylučovat konkrétní osoby, měli bychom si kandidáty rozdělit do tří skupin. Mám za to, že již samotné členství v té či oné skupině nám leccos nápoví o jednotlivých kandidátech.
Směšní kandidáti
Do této kolonky zcela jednoznačně patří Táňa Fischerová a Vladimír Franz. Paní Táňa se snaží vystupovat jako ovčí babička, která má všechny ráda a všechny spojuje. Vladimír Franz bere svou kandidaturu spíše jako recesi a snahu o zviditelnění, než jako vážně míněný a promyšlený tah. Oba jsou pro mě nevolitelní.
Nevážní kandidáti
Jiří Dienstbier – na prezidenta ani moc kandidovat nechtěl. Bohuslav Sobotka ho navrhl a prosadil, aby se zbavil vnitrostranického oponenta. Sám Dienstbier nás přesvědčuje, že je to jen a jen on, který dokáže očistit českou politiku. Osobně mu doporučuji, začít ve vlastní straně. Navíc v případě zvolení by pan Dienstbier hájil zájmy Bruselu než zajmy České republiky. A takový prezident je pro mě nepřijatelný.
Zuzana Roithová – KDU-ČSL se zapojila do přímé volby pouze proto, aby ukázala, že jako strana je stále naživu. Snad nikdo nepředpokládá, že by se Zuzana Roithová probojovala do druhého kole. Nejedná se o silnou osobnost. Sama paní europoslankyně bere kandidaturu jako povinnost vůči straně. Kromě nemastnosti a neslanosti ji lze rovněž vytknout přílišný obdiv k Bruselu. Můj hlas tak ani ona získat nemůže.
Jana Bobošíková – předsedkyni Suverenity se vyčitá ochota kandidovat na cokoliv. Osobně to nepovažuji za překážku. Ucházet se o přízeň voličů může v demokracii prakticky kdokoliv. Nicméně i v případě Jany Bobošíkové platí, že není vhodnou kandidátkou na prezidentku. Program Suverenity působí zajímavě, ale splnitelný je pouze na vládní úrovni. Paní Bobošíková zřejmě nepochopila úlohu hlavy státu. Být na jejím místě, zmírnil bych razanci a soustředil se na parlamentní volby. Obrana národních zájmů je vždy potřebná. Ale v pojetí Suverenity mi to připadá velmi nucené a moc tomu nevěřím. Nemohu tedy volit ani Janu Bobošíkovou.
Vážní kandidáti
Přemysl Sobotka – jeho smůlou je, že byla zavedena přímá volba prezidenta. V nepřímé by měl velké šance na úspěch. ODS však jeho nominací udělala chybu. Přemysl Sobotka nedokáže zaujmout. Osobně jsem doufal v kandidaturu Miroslavy Němcové nebo Jaroslava Kubery. V jejich případě bych vylučovací metodu volit nemusel. Sobotkova momentální hra na obranu národních zájmů nepůsobí věrohodně. Ostatně byl to Přemysl Sobotka, který aktivně podpořil Lisabonskou smlouvu. Hlasovat pro omezení české suverenity a následně se stavět do role jejího obránce je pokrytecké. A pokrytce volit nemohu a to i v případě, že pochází ze strany, kterou jsou kdysi volil.
Karel Schwarzenberg – pan minist zahraničí mé sympatie nikdy neměl a nikdy je mít nebude. Rozhodně to není proto, že má osobitý mluvený projev, “spavou nemoc” a vysoký věk. Takto já kandidáty hodnotit odmítám. Karel Schwarzenberg patří mezi čelní euronadšence. Sám ministr je zastáncem eura. Ani na vteřinu není ochoten připustit, že se projekt společné evropské měny nepovedl. A ani na vteřinu nehodlá připustit, že by se Evropská unie změnila v něco jiného než ve federaci. Navíc pana Schwarzenberga podporují lidé, kteří mají utkvělou představu, že o směřování státu má rozhodovat hrstka vyvolených a nevolených. Pan ministr mi snad odpustí, ale jeho volit opravdu nemohu.
Jan Fischer – favorit celého klání začal oslabovat. Možná je to způsobeno jeho častějším vystoupováním na obrazovce. Veřejnost má možnost vidět pravou tvář Jana Fischera. Pro mě osobně je Jan Fischer bezcharakterní kariérista. Jak jinak si mám vysvětlit jeho členství v KSČ? Jak je možné, že člověk, který svým podpisem vyjádřil souhlas s pobytem sovětských vojsk na našem území, má tu drzost kandidovat na českého prezidenta? Řada lidí to neudělala a řada lidí obětovala svou kariéru. Jan Fischer vždy myslel jen na sebe. A je úplně jedno, zda se píše rok 1985 nebo 2013. Lidi jako Jan Fischer se zkrátka nemění. Asi už nemusím dodávat, že můj hlas tento kandidát nezíská.
Miloš Zeman – bývalý předseda vlády a ČSSD se snaží uspět tam, kde před 10 lety neuspěl. Málokdo si již asi vzpomene, ale nebýt vnitřního rozkolu v ČSSD, Václava Havla by na Pražském hradě vystřidal Miloš Zeman. Ne že bych toho litoval, ale vztach ČSSD k panu Zemanovi cosi vypovídá o straně samotné. Miloš Zeman patří mezi 3 nejvýznamnější polistopadové muže. Ano, mám na mysli Václava Klause, Václava Havla a Miloše Zemana. A právě Miloš Zeman je kandidátem, kterého jsem se rozhodl podpořit. Miloše Zemana znám. Vím, co od něho čekat. Vím, kde s ním budu souhlasit a kde nebudu. A hlavně Miloš Zeman je skutečnou politickou osobností. Jiná na české politické scéně (kromě Václava Klause) není.
Jak se zdá vylučovací metoda zabrala. Na začátku jsem tápal a na konci držím volební lístek se jménem Miloše Zemana. Možná je pro někoho překvapivé, že pravicový volič volí levicového kandidáta. Ale nejedná se o volby parlamentní, ve kterých dochází k nesmiřitelnému boji mezi pravicí a levicí. Prezidentská volba je krapet jiný šálek kávy. Proto mohu volit za prezidenta člověka, který je politicky jinak orientován, ale kterého současně respektuji. A v neposlední řadě mi je sympatická představa prezidenstké linie Havel-Klaus-Zeman.
Text byl napsán pro www.eportal.cz
