Martin Komárek – od Gottwalda k Babišovi

Gottwaldův odkaz není zdaleka pouze na papíře. Je i v myšlení a práci těch, kdo o něm dokáží přemýšlet, kdo se dokáží řídit jeho příkladem. Jako magnet předává svou přitažlivou sílu, tak ji předává tvořivý a lidský člověk přes bariéru času. Ne jako nedoknutelný vzor. Tak, že lidé více chápou jeho prostřednictvím svou dobu i sami sebe.” Takto psal v osmdesátých letech tehdejší člen KSČ, jeden z dnešních spasitelů a poslanec za středopravicové hnutí ANO Martin Komárek

V jistém slova smyslu chápu rozmrzelost a naštvanost lidí. Tradiční parlamentní strany jsou v rozkladu. Chybí jim program a osobnosti. Možná začneme s láskou vzpomínat na období, kdy ODS vedl Václav Klaus a ČSSD Miloš Zeman. Oba byli skutečnými lídry svých stran. Zvláště ODS měla jasné ideové ukotvení. Miloš Zeman dokázal udělat z ČSSD moderní levicovou stranu. Z dnešního pohledu se může zdát, že to zase nic tak těžkého nebylo. Ale podíváme-li se na vývoj krátce po roce 1989, zjistíme, že se rozhodně nejadnalo o procházku růžovou zahradou. Nicméně dlouhá léta platilo, že Klaus symbolizoval ODS a Zeman ČSSD. Kdo tyto strany reprezentuje dnes, je velkou neznámou. A podle toho taky naše politická scéna vypadá.

Do vedení ODS se dostali lidé, kteří chtěli být za každou cenu jiní než Václav Klaus. Topolánek posunul stranu blíže ke středu. Nečas v jeho práci pokračoval a Němcová dokončila přetvoření pravicové strany v sociální demokracii light. Pravdou je, že odlišení od Klause se skutečně povedlo. Výsledkem je historicky nejhorší volební výsledek. Tak nevím, jestli to přeci jen nebylo za toho Klause lepší.

Samozřejmě platí, že pád ODS nezpůsobil pouze odklon od pravicového programu. Její dnešní stav zavinil Petr Nečas svou neschopností vládnout a pak lidé, kteří do ni vstoupili jenom kvůli zlepšení své finanční situace. To je samozřejmě problém každé strany. Co je však odpuštěno ČSSD, není odpuštěno ODS. Tak už to u nás chodí. A bylo chybou ODS, že se problémových lidí nedokázala včas zbavit a dostatečně se od nich distancovat.

Problém ČSSD tkví v tom, že po odchodu Miloše Zemana se strana rozštěpila. Všichni mají stejnou stranickou legitimaci, ale oba tábory si myslí, že ta jejich je ta lepší. V každé straně jsou různé názorové frakce. Potíže nastanou v okamžiku, kdy poražená frakce odmítne uznat svou prohru a vymýšlí způsob, jak zvrátit výsledek kongresu. To je případ Michala Haška. Nikdy se nesmířil s tím, že ho Bohuslav Sobotka porazil. Od začátku proto Sobotkovi okopával kotníky. Voliči si však všimli vnitřního pnutí v ČSSD a dali od socialistů ruce pryč. ČSSD tak dosáhla nejhoršího volebního výsledku od roku 1996.

V případě ČSSD se záměrně nezmiňuji o programu, protože dnešní levici stačí kopírovat Brusel a volební program je na světě. Největším problémem sociální demokracie je tak nedostatek osobností. Lídrem není nikdo z pánů Sobotků, Hašků, Zaorálků, Dienstbierů, Štěchů či Škromachů.

Při pohledu na dnešní ODS a ČSSD se nelze voličům divit, že hledají alternativu. Bohužel jimi zvolená alternativa udělala českou politickou scénu ještě více nestabilní, než tomu bylo za éry Věcí veřejných či Strany zelených. Ale o to tu teď nejde. Problémem zvolených alternativ jsou lidé, kteří je reprezentují.

Nehodlám ztrácet čas Tomiem Okamurou. Snad si jen dovolím vsuvku, že jeho projekt má více poslanců než členů. Na téma Andrej Babiš toho bylo napsáno mnoho a opakovat fakta je snad zbytečné. V případě ANO je žádoucí podívat se na lidí, kteří stojí za Babišem. V úvodu jsem zmínil Martina Komárka. Novopečený poslanec a býválý komentátor Mladé fronty se rozhodl, že změní českou politiku. Samozřejmě k lepšímu.

Nejsem zastáncem laciného antikomunismu. Minulost je třeba připomínat, ale stavět na ni 25 let po revoluci kampaň je znakem nedospělosti. Je škoda, že nejsme v situaci, kdy by členství v KSČ znamenalo automatickou stopku pro výkon jakékoliv politické funkce. Já prostě nevěřím lidem, kteří vstoupili do KSČ jenom proto, že chtěli dělat kariéru. Nevěřím jim o to víc, když tito lidé podepsali souhlas s pobytem vojsk Varšavské smlouvy. A panu Komárkovi nevěřím ani v okamžiku, kdy říká, že do KSČ vstoupil pouze proto, že věřil, že změny jsou možné jen přes komunistickou stranu. Za groteskní považuji jeho poznámku, že již v okamžiku svého vstupu do strany obdivoval Ronalda Reagana a nenaviděl Sovětský svaz. Nevím, jak člověk s takovým pohnutím mysli, by mohl vůbec uvažovat o vstupu do KSČ, natož do tého strany přímo vstoupit. Docela by mě zajímala reakce samotného Ronalda Reagana.

Když už jsme zmínili bývalého amerického prezidenta, tak u něho ještě chvilku zůstaňme. Paradoxem je, že se k Reaganovi hlásí právě Komárek. Martin Komárek i jeho otec, Valtr, byli přesvědčeni, že jim Klaus ukradl revoluci. Možná někoho napadne, jak by mohl Klaus ukrást revoluci. Jednoduše. Václav Klaus nedopustil, aby v Československu vznikla elitářská demokracie. A právě Valtr Komárek patřil ke stoupencům tohoto zřízení. Jeho syn tak žije v iluzi, že kdyby jim to Klaus nevzal, mohl by v klidu sedět v pěkné kanceláři a rozhodovat z pozice elitáře o osudu této země. Ostatně stejně je na tom i Jiří Dienstbier. Volby by byly jen takovou hrou na demokracii. Je potom zarážející, že faktický levičák Komárek obdivoval Ronalda Reagana. Ve skutečnosti měl na mysli asi jeho herecké dovednosti.

Martin Komárek vycítil příležitost. Pochopil, že nastala příhodná doba začít tam, kde jeho otec skončil. Ostatně sám nedávno prohlásil, že chce být prezidentem, což prý jeho otci jen těsně uniklo. Asi už nám nebude po vzoru svého otce slibovat marku respektive euro za pár korun. V každém případě nám vnucuje představu o nutnosti zavedení nového pořádku - vylepšení parlamentní demokracie. Paradoxem je, že zavedení nového pořádku nám slibuje člověk, který se nechal naverbovat od dalšího bývalého komunisty. Navíc od člověka, který je vážně podezřelý, že byl agentem Stb, a který zřejmě bude mít potíže získat lustrační osvědčení – nutné pro vstupo do vlády.

Parlamentní demokracie nepotřebuje změnu. Změnit by se mělo chování občanů. Od roku 1998 voliči experimentují. Nejdříve to byla Unie svobody. Pak přišla tzv. Čtyřkoalice. V dalších volbách Strana zelených. V těch předposledních Věci veřejné a lidovci z TOP 09. No a dnes tu máme ANO a Úsvit. Vyhlídky na zlepšení však nejsou na dohled. Občané zatím ještě nepochopili, či pochopit nechtějí, že jejich úkolem není jen jednou za čas chodit k volbám. Jejich úkolem je aktivně tvořit domácí politiku. Zatím bohužel vítězí vysedávání u piva či zprávách TV NOVA a nadávání na politiku.

Pak stačí, aby jakýkoliv populista slíbil, že těm nahoře zakroutí krkem, zruší jejich výhody a rázem zde máme nového miláčka davů. Lid jásá, že se našel někdo, kdo se nebojí a dá všechny zavřít. Po velkém nadšení příchází ještě větší vystřízlivění. Ale to už se blíží nové volby a další zachránce je na obzoru.

Nebezpečí však spočívá v tom, že každý nový spasitel musí být radikálnější než ten předchozí. Kam až to lenost a pasivita voličů dožene, je jen velkou neznámou. 

Psáno pro www.eportal.cz