Kde jsou novodobí Reaganové a Thatcherové?

Slovenské parlamentní volby zcela jasně ukázaly, v jak žalostném stavu je pravice. A to nejen na Slovensku. Ve volbách vítězí středové nebo levicové strany. Zdá se, že doba Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana je nenávratně pryč. Politikům se podařilo přesvědčit veřejnost, že pravice je ožebračí a sebere jim veškeré výhody, které jim sociální stát přináší. A přiznejme si, že pro většinu vládnoucí garnitury je pohodlnější zvýšit zadlužení a daně, než provádět skutečné Reformy. Voliči si na dluhy zvykly a vyšší daně jim zase až tak moc nevadí. Hlavně že stát bude i nadále plnit svou paternalistickou roli.

Evropští voliči jsou rozmazleni sociálním státem. Robertu Ficovi tak k volebnímu vítězství stačí dvě věci. Za prvé slíbí ochránit prostý lid před krizí, nezaměstnaností a snížením dávek. A za druhé mu do karet nahrála neexistence vážného politického soupeře, který by se stal protiváhou jeho populismu. Fico se tak dnes tváří jako spasitel Slovenska. Voliči už zřejmě zapomněli, jak se za vlády Roberta Fica rozdělovaly veřejné zakázky. Na druhou stranu neprůhlednost v přidělování veřejných zakázek spojuje „pravici“ i levici a to napříč evropským kontinentem.

Nezůstávejme však pouze na Slovensku, kde tzv. pravice utrpěla drtivou a zaslouženou porážku. Při pohledu na situaci pravice v České republice i za jejími hranicemi zjistíme, že moc radostná podívaná to rozhodně není.

Začněme na domácím hřišti. V České republice neexistuje žádná pravicová strana s relevantní silou ovlivnit dění ve státě. TOP 09 se sice označuje za nejpravicovější stranu u nás, výsledky však mluví o naprostém opaku. U Miroslava Kalouska se probudil jeho lidovecký instinkt a stranu žene do náruče ČSSD, která bude s pravděpodobností hraničící s jistotou v roce 2014 sestavovat novou vládu.

Občanská demokratická strana opustila pravicovou politiku v okamžiku, kdy stranu převzal Mirek Topolánek. Určitou nadějí měl být Petr Nečas. Bohužel i ten zklamal a ODS připomíná sociální demokracii light. Je pro mě velkým zklamáním, že v ODS nevidím osobnost, která by mohla stranu vrátit ke kořenům. Pánové Fajmon či Zahradil sice reprezentují realistický pohled na EU, ale do domácí politiky se jim moc nechce. V Evropském parlamentu zkrátka tolik nefouká. Stačí pár kritických článku a mají splněno. Pro budoucnost ODS je to však málo.

V Německu je tématem číslo jedna záchrana eura. Angela Merkelová bude i po příštích volbách kancléřkou, protože voliči nevidí rozdíl mezi CDU/CSU a SPD (sociální demokracie) a navíc je velmi pravděpodobné, že v Německu vznikne velká koalice křesťanských a sociálních demokratů. Stejně jako u nás je i v Německu u moci buď sociální demokracie nebo sociální demokracie light.

Nadcházející prezidentské volby ve Francii jasně ukazují, jak je tamní pravice nahá. Nicolas Sarkozy se snaží vystupovat jako spasitel eura a přitom všichni vědí, že hlavní slovo v Evropě má německá kancléřka. Paradoxem je, jak je dnešní situace podobná té z konce 30. let minulého století – ve smyslu rozhodujícího slova v Evropě. Francouzi tak budou ve volbách rozhodovat, zda se do Elysejského paláce nastěhuje socialista Hollande, nebo v něm zůstane polosocialista Sarkozy.

Konzervativní strana ve Velké Británii již zřejmě zapomněla na Margaret Thatcherovou. Její odkaz jako by ležel v někde sarkofáku a čekal na své objevení. David Cameron byl dlouhou dobu považován za člověka, který dokáže na Železnou lady alespoň částečně navázat. Nepodařilo se. Volební vítězství se stalo prohrou a Cameron musel uzavřít koalici s výrazně proevropskou Liberální stranou Nicka Clegga. Britský ministerský předseda je sevřen v kleštích. Z jedné strany na něho tlačí eurorealistické křídlo jeho strany a z druhé eurohujer Nick Clegg. Nicméně je nutné ocenit, že Cameron odmítl účast v rozpočtové a fiskální unii a odmítá i přijetí eura. Současně s tím dokázal prosadit, že každé další změny v EU musí posvětit britští voliči v referendu.  Otázkou zůstává, jak by Cameron vládl, pokud by mohl sestavit jednobarevnou vládu? V každém případě o návratu politiky Železné lady si můžeme nechat jenom snít.

Ve Spojených státech již běží maraton republikánských primárek, které určí, kdo se pokusí socialistu Baracka Obamu vystěhovat z Bílého domu. Žádného Reagana zde však nevidím. Ron Paul by nebyl špatný prezident, ale diskvalifikací je vysoký věk. Rick Perry boj vzdal. Rick Santorum zase přichází o body se svými názory na potraty. S největší pravděpodobností se Baracku Obamovi postaví Mitt Romney, který má blíže ke středu než pravici, kterou Republikánská strana reprezentuje. Ostatně i v samotné Americe dochází u voličů k posunu na střed – právě probíhající primárky jsou toho jasným důkazem.

Na rozdíl od evropských pseudo pravicových stran mají Republikáni jednu výhodu – dostatek osobností, které jsou schopné postavit se do čela vlády. Škoda je, že stranické primárky neprobíhají i u nás. Tato změna by české politice jistě prospěla a navíc by se občané více zajímali o politiku – což nemůže nikdy škodit. Chybí nám však ochota stran provést změny ve výběru kandidáta na funkci předsedy vlády a současně nám v každé straně chybí osobnosti.

Renesance pravice nepřijde sama. Pokud chceme zabránit tomu, aby nám trvale vládly socialistické či polosocialistické vlády, musíme proto něco udělat. Musíme vytvořit aktivní opozici vůči stávajícímu levicovému systému. Musíme lidem vysvětlovat, že je lepší, když se člověk stará sám o sebe, než když se o něho stará stát. Musíme znovu vybudovat důvěryhodnou a volitelnou pravici. Takže vzhůru do práce…………