Jsou to dva roky, co se Barack Obama nastěhoval do Bílého domu a začal uskutečňovat svůj velký sen o nových Spojených státech amerických. Doma i za hranicemi mu tleskali. Zvláště mimo USA se Obama těšil obrovské popularitě již dlouho před svým zvolením. Zkrátka Obamománie zasáhla USA i svět. Dnes je však situace jiná. Doma se Barack Obama potýká s obrovským poklesem důvěry a za hranicemi většinou hraje druhé housle. Čas ukázal, že Barack Obama je pouhou mediální hvězdou, která pod tíhou povinností úřadu nejmocnějšího muže planety zhasla.
Hned na začátku je nutné říci, že Barack Obama přebíral USA v nelehké situaci. V lednu 2009 právě vrcholila finanční a hospodářská krize. Obama tak logicky nemohl vyžadovat čas na rozkoukání se a musel ihned jednat. Ostatně to by se očekávalo od každého nastupujícího prezidenta, který by vstupoval do úřadu v době recese. Problémem však je, že ne každý prezident by v době hospodářského poklesu postupoval stejně jako Barack Obama. Vedle faktického znárodnění bank a firem začal americký prezident pumpovat do ekonomiky obrovské množství peněz. Bohužel vše činil a činí na dluh. Dnešní americký dluh dosahuje astronomických výšin a dál roste. Obama zadlužuje Ameriku raketovou rychlostí, ale s nezaměstnaností a hospodářstvím to ani nehne. Američanům začíná docházet, že prezident není schopen dostát svým slibům a sliby, které se mu daří plnit, jdou ruku v ruce s nárůstem státního dluhu. Barack Obama se vydal evropskou cestou tzv. sociálního státu na jehož extrémní verzi doplatilo Řecko. A klasický sociální stát dělá vrásky většině evropských vlád, které jsou nuceny provádět radikální reformy. V Evropě už začínají chápat, že budování sociálního státu je velmi drahý a neefektivníí nesmysl. Amerika se k tomu musí nejprve propracovat. První náznaky zde již jsou. V podzimních volbách Demokratická strana drtivě prohrála a prezident se bude muset vypořádat s republikánskou většinou. Na Obamovo znovuzvolení v roce 2012 by si dnes vsadil jen málokdo.
Barack Obama však neslaví úspěchy ani v zahraniční politice. Prezidenti USA a Ruska sice podepsali v Praze smlouvu o dalším snižování jaderných hlavic, ale tato smlouva je jen logickým pokračovatelem smlouvy předcházející. Pokud tedy americký prezident slaví vítětězství na poli jaderného odzbrojování, v jiných bitvách je v pozici poraženého. Mám na mysli Írán, KLDR a Afgánistán.
Snad nikdo nepochybuje o tom, že se Írán snaží získat jadernou zbraň a její pomocí ovlivňovat dění v regionu. Atomová bomba v rukou íránského šílence musí být pro Izrael noční můrou. A věřím, že nejen pro Izrael. Obamova administrativa však spí. Sankce se nedaří prosadit a jasné ultimátum pod hrozbou preventivního úderu zatím také nepadlo. Jak dlouho bude Obama čekat? Až dopadne na Jeruzalém první atomová bomba??? Nevolám zde po válce s Íránem, ale volám zde po razantní politice, která ani tuto možnost nevylučuje. Írán musí pochopit, že Západ mu získání jaderných zbraní zkrátka neumožní. A je jen a jen na Teheránu, zda to pochopí po dobrém či po zlém.
Současné napjetí na Korejském poloostrově je předzvěstí daleko závažnějšího problému. KLDR je na pokraji krachu. Vládne zde hlad a strach. Komunistický režim se drží u moci jen za pomoci armády a Číny. Severokorejským vůdcům je jasné, že nejsou schopni porazit Soul, ale moc dobře vědí, že válka by přinesla celému regionu zkázu, které se jižní soused bojí jako čert kříže. Barack Obama by měl vyvíjet značný vliv na Peking, aby pomohl situaci v regionu uklidnit. Zdůraznění bezpečnostních záruk Soulu je samozřejmostí.
V Afgánistánu působí sice síly NATO, ale hlavní tíhu celé války nesou Američané. Evropští politici sice podporovali Obamovo zvolení, ale vůči Afganistánu praktikují stejnou politiku jako za Bushe. Obama je i zde pasivní. Měl by svým evropským partnerům zřetelně říci, že uklidnění situace v Afganistánu je i evropským zájmem. Bohužel se tak neděje.
Na začátku svého funčního období působil Barack Obama jako filmová hvězda. Každý se s ním chtěl vyfotit a každý se hlásil k jeho programu či stylu. Zvláště evropští politici byli v této disciplině aktivní. Dnes je situace jiná. Evropa má starosti s krachujícím eurem a na rozlobené voliče, kteří jen velmi neochotně přijímají nutné škrty, fotka s Obamou už zkrátka nepůsobí. Američané se probudili ze sna a zjišťují, že pokračování současné administrativy znamená zadluženou budoucnost a konec amerického snu. Jen doufám, že jim to procitnutí vydrží do listopadu 2012.
