V den druhé prezidentské volby (15. února 2008) jsem se časně po ránu rozhodl vypravit s kolegou Josefem Paličkou na Pražský hrad, abych na vlastní oči spatřil své spoluobčany, kterým onen zásadní krok v chodu naší vlasti lhostejný. Byl jsem konsternován a nemile překvapen, když jsem na prostranství na Hradčanském náměstí spatřil podivnou skupinu abnormálních jedinců, neváhám říci přímo zjevů, kteří se nejen ustrojením, ale též chováním mohli rekrutovat z výsostné sféry zájmů filmového docenta Chocholouška.
O podobné magory tam nebyla nouze...
Zástupci hnutí Ne základnám, Hnutí za zdravou snídani, náboženští blouznivci, kluci v krabicích od nejmenovaného energetického nápoje s mávátky, evidentní levičáci podporující svého guru Jana Švejnara a vévodil tomu profesionální demonstrant Jan Šinágl, který všem na potkání nabízel a vnucoval zaručeně pravé důkazy o „kolaboraci s komunisty“ a o „vlastizradě“ Václava Klause, k tomu ještě se svými spolupracovníky mával nad hlavou vlajkou Evropské unie. Scéna jako z Haškova Švejka, když hrdina vezen na vozíku křičí své proslavené: „Na Bělehrad!“
Jediný slušně vypadající člověk, který svůj názor prezentoval kresbou se představil jako Brabec a vyslovoval se pro zvolení Václava Klause prezidentem, za to mu bylo ze strany blouznivců a pomatenců spíláno a nadáváno. Jeden statečný a rozumný mezi všemi! Tak vypadal demokracie před Hradem v praxi. Pro dokreslení ještě uvádím, že náměstí si zamluvil pan Šinágl a okázale se tam naparoval. Já z obavy, abych snad nebyl k tomuto panoptiku přiřazen, jsem i s kolegou kvapně odešel s přesvědčením, že závažné vnitropolitické otázky dnes jako světlo můru k sobě vábí jen politické blouznivce a exhibicionisty všeho druhu. K nim však náležet nechci a nemohu.
