Za Josefem Lesákem

Když v úterý 28. července v Pelhřimově v pozdních večerních hodinách dotlouklo srdce Josefa Lesáka, významného představitele Československé strany národně socialistické, poslaneckého kolegy Milady Horákové a jednoho ze studentských vůdců v Únoru 1948, symbolicky se tak uzavřela i jedna historická epocha. Odešel tak poslední významný aktér událostí komunistického převratu. Jeden z těch, který událostmi nebyl zaskočen a překvapen, ale naopak aktivně bojoval a burcoval druhé. Škoda, že takových rozhodných tehdy nebylo víc. Odešel ve věku nedožitých 89 let, ale s věčně mladým nezdolným duchem.

Josef Lesák s Miladou Horákovou

            Ing. Josef Lesák se narodil 21. října 1920 v Červených Janovicích (okres Kutná Hora). Původním povoláním byl učitel. Bojoval už na barikádách během květnového povstání v roce 1945. Ve volbách 1946 se stal poslancem československého národního shromáždění za Československou stranu národně socialistické a aktivně vystupoval proti KSČ. 23. února 1948 byl organizátorem studentské demonstrace a pochodu na Pražský hrad žádajícího prezidenta Beneše, aby neustupoval požadavkům komunistů. Poté byl vyloučen z poslaneckého klubu, vyhozen ze studií na Vysoké škole politické a sociální a stal se prvním poslancem uvězněným komunistickým režimem. V červnu 1949 by odeslán do tábora nucených prací na kladenském dole Zápotocký. V roce 1988 založil ilegální Klub Milady Horákové. V roce 1990 se stal poslancem České národní rady.

            Patřil k nejlepším národně socialistickým řečníkům a nic na svém rétorském umění neztrácel ani časem. Vždy se obešel bez mikrofonu, jeho zvučný hlas se rozléhal auditoriem a jasně a srozumitelně promlouval k uším posluchačů. Jeho vystoupení byla rázná a vlídná zároveň. Nevzpomínám si, že bych ho nikdy viděl zamračeného či nevlídného. Jeho úsměv byl pro něj typický. Odráželo to jeho duševní vyrovnanost, na kterou nemalou měrou mělo svůj podíl i dobré rodinné zázemí. Jeho druhá manželka Vlasta mu byla požehnáním i oporou, které jej doprovázela na každém kroku a jednou svým energickým zásahem i zachránila život v souvislosti se zdravotními komplikacemi z nedávné doby, které nakonec zdárně překonal.

            Mé první setkání s Josefem Lesákem se odehrálo prostřednictvím jeho knihy „Čas oponou trhnul…“, na které s ním literárně spolupracoval Miroslav Ivanov. Tuto knihu jsem v roce 2000 dostal od v té době úřadujícího předsedy České strany národně sociální JUDr. Jana Šuly. V roce 2005 uspořádal Masarykův ústav AV ČR setkání představitelů stran III. republiky, kde nemohl chybět ani Josef Lesák. Tuto akci navštívila má tehdejší přítelkyně a při té příležitosti mi nechala knihu podepsat. I ona podlehla kouzlu tohoto nevšedního muže.

            K osobnímu setkání došlo až na křtu knihy Bořivoje Čelovského „Slova do větru“ v Mánesu v roce 2006, kde nás u sklenky červeného vína představil náš společný přítel Mgr. Jan Skácel. Následoval interview pro Svobodné noviny, které jsem s ním uskutečnil v jeho kladenském bytě za přítomnosti a laskavé asistence jeho paní. Od té doby jsme se vídali často a při nejrůznějších příležitostech. Josef Lesák byl častým hostem na veřejných setkáních, sympoziích, vědeckých konferencích i pravidelných setkání u hrobu Milady Horákové v předvečer její smrti.

            Považuji za velkou poctu, která se mi od tohoto muže dostala, když mě bodře poplácával po zádech a říkával, že tato zem potřebuje takové lidi jako jsem já. Stejně tak si vážím věnování, které mi vepsal do své druhé knihy nazvané příznačně „Jásot i žal třídního nepřítele“. Poslední novinový článek mu Lidové noviny otiskly 6. června a nesl název „Byl jsem v rudém koncentráku“. Já jej pozitivně kvitoval a zaslal mu blahopřejnou SMS. Ale i po tomto datu jsme se ještě společně sešli 22. června v ranních hodinách na Hlavním vlakovém nádraží. A naposledy jsem jej slyšel v telefonu v červenci, když mi gratuloval k mé promoci.

            Je otázkou, jak by se po listopadu 1989 vyvíjela činnost národně socialistické strany, kdyby namísto mladého a dravého kariéristy Jiřího Vyvadila nastoupil do jejího čela právě Josef Lesák, který byl pro tuto funkci předurčen a i exilovým vedením v podstatě schválen. Zda by i pod jeho vedením nastoupila kurz směrem k politické bezvýznamnosti, či zda by dokázal její odkaz a dědictví rehabilitovat a převést do dnešní doby. Což se bohužel už asi nikdy nedozvíme.

            Jisté je, že se Josefu Lesákovi v závěru jeho života dostalo uznání a zásluh, který si plně zasloužil. 23. února 2006 obdržel záslužný kříž ministra obrany České republiky III. Stupně. A byl to právě on, který z pozic pamětníka připomínal mementum 60. výročí únorových událostí roku 1948 a následného komunistického teroru a bezpráví. A plně po zásluze 28. října 2008 vyznamenán prezidentem Václavem Klausem za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva Řádem Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy.