Začátek nové hašlerovské tradice

Motto: 1. Ty naše písničky, jsou jak ty perličky, na šňůrce navlečené. Kolik je krásy v nich a je to velký hřích, že jsou tak upuštěné. R. Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká, tak jako na louce kytička, vyrostla ta naše písnička. Až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem mít, jestli nám zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem žít. 2. Zpívejte lidičky, ty naše písničky, písničky z Moravy, z Čech, ta naše písnička, je sice prostičká, ale je nejhezčí z všech. Karel Hašler: Ta naše písnička česká

            Letošní 28. říjen byl jiný než ty předtím. Na Hrad se navrátil český heraldický lev, šéfka bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková pojmenovala to, co si jiní dosud jen mysleli, ale co je podstatné v duších lidí se vzkřísila naděje a zrodil se počátek nového národního obrození. Důkazem toho byla i sobota 31. října, kdy jsme si připomněli 130. výročí narození významného českého herce, režiséra, textaře, hudebního skladatele, spisovatele, libretisty a filmového scénáristy Karla Hašlera. Na pražských Starých zámeckých schodech pod Hradem se za tímto účelem sešla tisícovka občanů, kteří přihlíželi slavnostnímu odhalení dva metry vysokému a více než 6 tun vážícímu dílu sochaře Stanislava Hanzíka.

            Karel Hašler se do srdcí mnoha vepsal zejména coby autor populárních písní Večer za Strahovskou bránou, Ty petřínské stráně, Když nad Prahou se večer uklání, Strahováček, U svatého Matěje, Hoši od Zborova, Kampak na nás, bolševici?, Po starých zámeckých schodech, Pětatřicátníci, Ta naše písnička česká, Čí je Praha? Naše!, Já mám holku od Odkolků, Strahováček, Podskalí a mnohé další. Je autorem satirických básní a vzpomínek Jak jsem bořil Rakousko. Jako herec a režisér se jeho jméno pojí s filmy Batalion (1927) a Písničkář (1932).

            Za I. světové války rezonoval svými písněmi a kabaretními skeči protirakouské a protiválečné nálady českého obyvatelstva. Historik Antonín Klimek v knize „Říjen 1918. Vznik Československa“ uvádí následující příběh ze dne vzniku státu, který se s Hašlerem pojí: „Do potíží se dostal též nejoblíbenější šansoniér Karel Hašler. Jako Žid. Nakladatel Otakar Štorch-Marien jej zahlédl zoufale volat zatlačeného na „rohovém patníku“ u Štěpánské a Václavského náměstí: „Lidičky, nebijte mne, já nejsem žid, já jsme Karel Hašler.“ Hrozivý dav změnil náladu po svědectví Štorcha i jiných, že to skutečně Hašler je. „Vyzvednut na ramena byl pak Hašler nesen v čele demonstrace.“ Pak – okolo jedné hodiny – recitoval z balkonu Národního divadla nadšeným i slzícím masám prý z Francie došlou báseň Česká legie, která se stala jistým symbolem 28. října, o němž se cudně mlčívá. Symboly bývají nebezpečné. Zvláště ty falešné.“

            Svou vlasteneckou hudební produkcí a veřejnou činností se výrazně angažoval v hnutí na obranu republiky roku 1938 a pokračoval i v kulturní rezistenci prvních let německé okupace. Začátkem září 1941 byl zatčen gestapem a posléze deportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl v prosinci 1941 umučen.

            Je hezké pozorovat, jak se Staré zámecké schody ve své horní třetině zaplní shlukem lidí, a to přesto, že akce se netěší žádné větší propagaci. Přítomné ani neotráví špatné ozvučení a k duhu přijdou na místě rozdávané bonbony hašlerky, kterým Karel Hašler propůjčil své jméno. Noblesu a lesk akci dodává i elegantně oblečená první dáma v klobouku.

            Shromáždění pod Hradem svým duchem připomínalo spontánní tábory lidu na počátku Protektorátu, kdy se vlastenecký cit snoubil s obavami z budoucnosti. I tentokrát není o obavy o budoucnost českého národa nouze. Ne nadarmo na ně aktiv v závěru odpovídá sborovým zpěvem písně Ta naše písnička česká. Zdá se, že se letošním rokem počínaje zrodila nová tradice a v tento den se budou lidé opět setkávat a vzpomínat u Hašlerova pomníku.