Nemám
toliko na mysli historickou epochu, která byla součástí dějin pravěku, ale
nedávný incident z volební kampaně Mirka Topolánka. Zažili jsme
v posledním období toho hodně. Zhrubnutí a vyprázdnění politiky, neustálé
konfrontační útočné negativní kampaně, silnou personifikaci stran se svými
stranickými lídry s využitím nejroztodivnějších antagonismů a strašáků.
Podobá se to lavině, kterou může spustit i jediný kamínek. A vrátíme se rázem do třicátých let minulého století, kdy bývalo běžné, že soupeřící politické strany vysílaly na schůze svých odpůrců úderky bijců a rváčů za účelem rozbíjení schůzí. Pravdou také je, že pořadatelé a četníci byli na konflikty připraveni. Následkem toho byla vzájemná mele, kdy přišly ke slovu i obušky a boxery. Četníci zase nemuseli chodit daleko k tomu, aby ke zpacifikování násilníků použili na plocho šavle. Chceme se doopravdy vydat touto cestou? Nebo nádavkem ještě oprášíme dávný zvyk pořádání tzv. kočičáren, což byla praxe 19. století, kdy se davem chodilo odpůrcům vytloukat okna…?
Na místě však je spíše kultivace politické scény a návrat k civilizovaným volebním kampaním založeným na volném soupeření myšlenek, volebních programů a idejí. Jenže to je právě ten prubířský kámen. Kde nejsou myšlenky a ideje, musí nastoupit urážky a hrubá síla. Potom jsme svědky toho, že interpretace a dezinterpretace násilností připomínají zprávy proslulého rádia Jerevan. Všichni sborem násilí odsuzují, ale v zásadě zase přilévají oleje do ohně a pomocí konspiračních teorií viní odpůrce.
Lze si přát jediné – v politice svěží vánek a nové tváře. Od starých ksichtů lze jen těžko očekávat, že vymění obehraný repertoár a starý flašinet vymění za nový jukebox. Je třeba šanci dát novým subjektům, ale i slušným lidem ze spodních míst kandidátek stranických sekretariátů, aby mohlo nastat skutečné politické zemětřesení a spásná obroda.
