- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Na počátku stál esej Ondřeje Slačálka, anarchistického „tydýta“ (výstižný termín publicisty Jana Rejžka), který se snažil dokázat násilný a odpudivý charakter antikomunismu (Ondřej Slačálek: Český antikomunismus jako pokus o obnovu hegemonie, Britské listy, 22. 6. 2009). Ideová vyhraněnost autora pojednání je více než zřejmá. O to více je překvapující, jak se další diskutující na něj odvolávají a zaštiťují jím přímo, nebo jeho myšlenkami, což nic neubírá na levičáckém vidění světa. Není ničím novým, komunisté dávno předtím dokázali, že v jejich vidění světa je vše napravo od nich fašistickým či minimálně sociálfašistickým.
Dle uznávané definice je komunismus (z latinského communis = „společný“) politická ideologievlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi. Dále se tak označuje stav společnosti, jehož dosažení komunisté prosazují, a často také komunistický režim, tedy politický režim států ovládaných komunistickými stranami. Komunistické ideje mají předchůdce již v antice. Jako významná politická síla se vynořily v první polovině 19. století a v rámci politické levice vznikla řada směrů komunismu lišících se jak pojetím budoucí rovnostářské společnosti, tak i navrhovanými prostředky k jejímu dosažení. Nejvlivnějšími teoretiky komunismu se stali Karl Marx a Friedrich Engels, kteří také stáli u zrodu prvních komunistických organizací a vtiskli komunismu revoluční rozměr: soukromé vlastnictví mohou vykořisťovaní zrušit jen násilím. hlásající společné
Rozšířenou a tradovanou pověrou je, že komunismus a Marxovo učení zvlášť je cosi v zásadě pozitivního, co se jen vymklo a následně zdeformovalo. Omyl. Komunismus i Marxovo učení je založeno na třídním boji a zášti. Na potlačení soukromého vlastnictví a svobod jednotlivce, který sám o sobě ničím není. Je to náboženství bez Boha, které vzývá a oslavuje masu. Pod heslem, kdo nejde s námi, je proti nám, bezohledně likviduje a ničí oponenty a odpůrce, a to i pasivní (stačí, když nejdou s proudem).
Představte si, že bude někdo podobně oslavovat a hájit sesterskou zrůdnou ideologii – nacismus. V lepším případě se o něj bude zajímat psychiatr, v horším státní zástupce. V počtu mrtvých stojí obě ideologie na téže úrovni, komunismus má dokonce na svém kontě o několik desítek miliónů obětí víc. Což už toto samo není důvod k potírání této krvavé ideologie?
Dle Ondřeje Slačálka a jeho epigonů je v současnosti antikomunismus na ústupu a ztrácí své dominantní pozice. Ovšem i antikomunismus může mít různé formy. Také si mi nezamlouvají protikomunistické výzvy sesmolené havlisty s komunistickou či svazáckou minulostí. Není pro mne důvěryhodný antikomunista, který sám byl členem zločinecké organizace a dnes se to snaží bagatelizovat či zatajit.
Jako antikomunista neuznávám utopickou vizi budoucnosti s všemocným státem v rukou socialistů, kde místo skutečné svobody má jednotlivec jen iluzorní a všeobjímající a korigující práva. Kdo tento názor sdílí, je z podstaty věci též antikomunistou. Je jedno, zda vědomým či nevědomým. Komunismus jako ideologie patří na smetiště dějin. A jeho nositelé před soud a je jedno, zda to bude soud postihující trestně právní či morální odpovědnost.
Další články autora |
Na cestě mateřstvím se potkáváme s různými výzvami. V případě výživy našich nejmenších představuje kojení ten nejlepší základ. Pokud však kojení...