Divadelní hry nepatří k mému oblíbenému čtivu před usnutím, přesto jsem v tomto případě učinil výjimku. A vzhledem k tomu, že se mi v takříkajíc jeden čas sešly divadelní hry hned dvě, tak se pokusím o jejich vzájemné komparace.
V prvém případě jde o dílko kdysi zneuznaného kulisáka, dnes naštěstí vysloužilého „politika“ Václava Havla. Považuji Havla a havlismus za nejnebezpečnější ideologii zrodivší se v polistopadovém období. Připodobnit se dá k jisté hnědě hmotě, která ráda ulpívá na podrážce boty a i po jejím odstranění se éterem šíří její nelibý zápach.
Zhodnocení Havlova posledního opusu „Odcházení“ by se dalo vyjádřit nejlépe strohým tvrzením, že vydržel-li to Havel více než dvacet let nenapsat žádnou divadelní hru, mohl to vydržet i mnohem déle (nejlépe navždy).
Na 77 stránkách se pokouší nastínit jakési drama ze světa velké politiky. Autor, jak nabádá ve své scénickém doporučení, se nemusí obávat, že by se při dramatizaci jeho hry příliš škrtalo, neboť by se snadno mohlo stát, že z hry nic nezbude.
Pokud jde o vlastní děj hry, tak hra v podstatě žádný děj nemá. Krom „přínosných“ myšlenek v podobě ochucování alkoholu skořicí (pivo a šampaňské), z čehož lze usuzovat, že alkoholické dýchánky v dobách jeho největší slávy nezůstaly bez následků. Vrcholem trapnosti je do hry prodat sama sebe – všudypřítomný hlas autora a křečovitě vklíněný závěr, že všechny politoložky, multikulturní sociopsycholožky a studentky intermediální komunikace se uspokojují četbou Havlova politického díla a touží napsat jeho životopis. Případně jej považují i za sexuální symbol (viz Bea Weissenmütelhofová).
Hra by měla být údajně parodovat Václava Klause, ale je jen výpovědí o jednom neschopném a zneuznaném dramatikovi, který nesnesl odchod z politického kolbiště bez cti a slávy, který se všemi prostředky snaží o návrat na výsluní, ale jde jen o marné snažení. Dávno již nikomu nechybí, mýtus jeho nepostradatelnosti se dávno rozptýlil.
Naproti tomu svěží Dykův politický pamflet „Zvěrstva“ na pouhých 7 stranách nabízí myšlenku i pádný závěr, který je odsouzením rudých politikářů a osnovatelů politických kampaní proti pravicovým politikům budujícím stát (Rašín, Vraný). Svět novin, kde se důkazy nehledají, ale vyrábějí dobře známe i našich dní. Stejně jako otázka, pro koho se krví hrdinů (legionářů) vykupovala svoboda národa?
Do děje už naplno uvádí už samotná úvodní poznámka: „Scéna představuje redakci, velký stůl, poházený novinami, papíry a nůžkami. Na stole sedí na vysokém křesle šéf obalený rudou látkou, rudě nalíčený. Vzadu vedou na stůl stupně po kterých později vystoupí k šéfovi legionář. Na stěně obrazy z války – Redaktoři přehnané, fantastické masky, nemožně dlouhý nos, vous nebo knír, podivné paruky, obličej rudý, zelený, černožlutý atd. Fotograf je maska židovská.“
Dramatikem se někdo nestává tak, že se sám, případně jeho patolízalské okolí, za něj označí, ale tím, že se jím stane svým díle. Viktor Dyk byl nejen velkým básníkem a spisovatelem, ale i dramatikem. Havel byl a je pouhou šmírou, který bez ohledu na název své hry píše opravdová zvěrstva.
(Autor je členem Společnosti Viktora Dyka)
