Dokáže humanismus nahradit víru v boha?

Často se na blogu idnes setkávám s pyšným triumfováním ateistů nad věřícími. Od výsměchu, že ve stařečka na obláčku můžou věřit jen hlupáci. Přes označování věřících za slabochy, kteří bez berličky víry ve vyšší pomoc nedokážou sebevědomě žít své životy. Až po arogantní prohlášení: „Vědci dávno dokázali, že bůh neexistuje.“ A kdo to nechápe, je debil. (Zde nikoliv jako nadávka, ale jako označení inteligenční nedostatečnosti.)

Že ti, kdo nadávají věřícím do hlupáků, si sami nedají ani tu nejmenší práci zjistit si něco o víře a opakují předsudky a zjednodušení, se kterými se začínalo při seznamování malých dětí s vírou v Boha, je typické. Stejně tak typické je, že kdo se vysmívá věřícím, že u Boha hledají posilu, často sám visí na berličkách alkoholu, bití slabších nebo jiných posilovačů sebevědomí chlapáků. A do třetice, věřte nebo ne, není žádný důkaz, že bůh neexistuje. Stejně jako není důkaz o jeho existenci. A s přesvědčením limitně se blížícím jistotě tvrdím, že nikdy ani nebude.

Ono na tom ve skutečnosti nezáleží. Lidé se budou o něco hádat vždycky. Co mě na tomto sporu zajímá, je však otázka, jestli idea humanismu, v jeho protináboženské podobě, může nahradit víru v boha v rovině lidských morálních hodnot.

Víra v boha nebo boží dokonalost, ke které se věřící má snažit přiblížit, je základním kamenem posilování dobra v člověku. Ať již opakováním životů nebo v rámci jednoho života, jako motivace činit nepohodlná rozhodnutí často proti vlastnímu okamžitému prospěchu, je víra v boží soud nezastupitelná. Není to strach před trestem, jako u „světské“ spravedlnosti, ale touha jednat správně a přiblížit se tak dokonalosti.

Naopak humanistické pojetí lidské dobroty nenabízí dostatečnou motivaci jednat správně proti svému prospěchu. Lidská práva a svobody jsou v pojetí humanismu vynucovány pod hrozbou trestu. Kam takový způsob směřuje, ukazuje praxe evropských „ochránců svobod“, kdy lidé a skupiny, které prokazatelně nectí evropské morální normy, jsou protežovány a tolerovány. A naopak, kritika a poukazování na porušování lidských hodnot těmito protežovanými skupinami je odsuzována jako agresivní a netolerantní jednání. Snad proto, že zpochybňuje samotnou smysluplnost samozvaných arbitrů.

Ale zpět k motivaci jednat v souladu s morálními hodnotami. Je to spor, zda jednat správně z přesvědčení nebo ze strachu před trestem. Moderní věřící již zcela opustili představu pekelných muk jako trestu. Je to vlastně vývoj všech skutečných náboženských směrů. Zmiňme védské tradice o tisíce let starší než židokřesťanská, nebo s nimi srovnatelnou buddhistickou. Podstatou vztahu člověk-bůh je snaha přiblížit se ve svém konání boží dokonalosti a tím si zasloužit sjednocení, nirvánu, Boží království.

Univerzální lidství, lidská práva a svoboda jsou krásné hodnoty, avšak dlouhodobě nedokáží motivovat člověka dodržovat dobrovolně nařízení, která pro něho osobně nejsou výhodná. Jestliže smrtí vše končí, tak proč se něčeho vzdávat?

Hodnota humanismu spočívá v pomoci, kterou umožnil člověku vyvést svou víru od středověkých pověr k modernímu sebevědomému a radostnému životu beze strachu. Pomohl člověku znovu si uvědomit pasáž z vyznání víry: „Věříme, že (…/bůh) nás proto stvořil, abychom Ducha Božího v sobě majíce, šťastni byli, život Pravdy žili, Pravdy Boží hájiti se nebáli a života věčného tak jistě dosáhli.“ Tato linka víry ve smysl radosti ze života společně se zodpovědností jednat v souladu s morálními hodnotami se vine všemi upřímnými podobami víry v boha.

To, co jsem zde napsal, jsem nemínil jako argumenty proč věřit. Víra se nedá vyargumentovat, to platí pro vědu nebo filozofii. Víru buď máte, nebo ne. Nebo chvíli ano a chvíli ne. A často ji provází pochybnosti. Mínil jsem svá slova jako námět k zamyšlení pro všechny, kdo si lacinými berličkami vítězství nad jejich vlastní představou, co je víra, zpevňují sebedůvěru. Jsou schopni postavit víře rovnocennou alternativu?