Církevní restituce ano. Ale ne teď!

Ne kvůli špatné době. Ale kvůli tomu, kdo je prosazuje. Církve by neměly věřit darům, jež přináší Řekové Kaulousekvikukides a Nečaslabochides. Jsem zásadním zastáncem průhledných církevních restitucí.

Když jsme my, věřící v náboženských obcích, mohli čekat dvacet let na navrácení majetků, které stejným náboženským obcím darovali v dobré víře naši dědové, můžeme čekat ještě rok, dva nebo pět.

Nevím, jak jiné církve či náboženské obce, ale ta naše v Jindřichově Hradci již dvakrát dělala kompletní soupis zabaveného majetku. Dohledávaly se doklady a posílaly do Prahy k sumarizaci. Můžeme doložit vlastnictví všeho, oč žádáme. A věřím, že ostatní náboženské obce a církve také.

Pokud dnes někdo tvrdí, že v soupisu vraceného majetku jsou nějaké, které církvím nepatřily, udělejme podrobný audit. Společná komise Parlamentních stran, krajských správ a církví by měla být, řekněme během dvou let, schopná prověřit každou jednotlivou položku na seznamu. Když závěry komise, která vytvořila současný seznam, jsou zpochybňovány. K tomu se přidá velká naděje českého národa – za dva roky bude amatérský ekonom, který dnes stojí v čele Ministerstva financí, v politickém důchodu. Tím padne, myslím, poslední výhrada vůči průhlednosti restitucí.

Doba není zlá. Vždycky budou důvody, proč je těžké rozloučit se s majetkem, který někdo vlastní nebo alespoň spravuje. (Takoví lidé v tom velký rozdíl nedělají.). I když je ten majetek kradený. Jenomže církev, to není jenom bratr patriarcha, bratři a sestry biskupové, faráři a farářky. To jsou desetitisíce věřících, našich sousedů. Vašich sousedů. Nikomu nepřísluší posuzovat, jak budou církve s navrácenými majetky hospodařit. (Osobně si myslím, že to většinu církví do pěti let zruinuje.) Ale je to jen na samotných věřících v náboženských obcích.

Na závěr bych chtěl připomenout panu Sobotkovi a ostatním kritikům z řad sociální demokracie, že jejich strana byla mezi prvními, kdo restituoval majetky, ne-li vůbec první. Tomu se říká pokrytectví. Pikantní na celé věci je, že o legitimnosti nástupnictví dnešní sociální demokracie po sociální demokracii předkomunistické lze s úspěchem pochybovat. Kdo tedy křičí, „Chyťme zloděje“?