Zubař po obědě

Zubař hned po obědě, skutečně není nic moc. Nota bene, když vám trhá čtyři zuby. Užil jsem si. Mám zatím nové zuby, uvidím, jak se mi s nimi bude kousat, do doby, než budu mít pevný můstek.

Od mala razím zásadu: „Ze všeho trápení je nejlepší se vyspat.” Učinil jsem tak i dnes. Ono opravdu nejúčinnější je v těchto záležitostech dát na instinkt. Vyspal se, probudil, snědl jitrničku se zelím a hned je svět hezčí.

Už jsem toho se zubařem od mládí užil víc než dost. Peněz co mě to stálo. Prostě v tomhle nemám moc štěstí. Na druhou stranu, nerad chodím bezzubý. Ať z hlediska estetického, tak zdravotního. Ano, zubař je drahá záležitost, o tom není naprosto diskuse, podobně jako určité věci jsou už na hranici mezi luxusem a životní potřebou, ale jsou věci, za které peníze obětuji a odřeknu si něco jiného.

Konečně, bezzubý šišlající terapeut, to není zrovna nejlepší přístup k sobě samému ani ke klientovi. Jsem toho názoru, že terapeut probírající obtíže klienta a přitom šišlající, zakrývající mezery v dásních, to na klidu a důvěryhodnosti nepřidá. Nakonec, pokud klienti mají tyhle potíže a oni je dost často mají, tak vždy jim sdělím, že dobře vypadající zuby mají své kouzlo pro okolí.

Na druhou stranu, pokud slyším: „Na tohle nemám!” a přitom ten člověk prokouří a propije tisíce za měsíc, pak se jen ušklíbnu a zeptám se. „Kolik propiješ a prokouříš, že nemáš na snímací náhradu?” Tohle nejsou oblíbené otázky ve veřejnosti.

Řeknu jedno, „klapáče„ jak jim s oblibou veřejnost říká, mají tu výhodu, že jsou poměrně laciné, dobře vypadají a většinou s nimi není žádný velký problém. Bývá to jen psychologická zábrana si dát udělat, do doby, než si lidé polepší, aby si mohli dopřát něco lepšího, zuby tímto způsobem.

Vytrhané zničené zuby, které mají záněty, váčky a jiné podobné radosti, velmi zlepší nejen vzhled, ale i celkový zdravotní stav. Dnes, a to říkám zcela odpovědně, pokud se jedinec rozhodne si dát spravit zuby, dokáže stomatologie zázraky. Za „bezplatného zdravotnictví” bych nikdy neodešel po vytrhání čtyř zubů s chrupem ve stavu, že nikdo neví, že jdu od zubaře, pokud mu to sám neřeknu.

Nepochybně bych peníze za zubaře utratil i jinak, ale jak už jsem naznačil. Chci -li se dobře cítit, pak považuji tyhle náklady za přijatelné. Než bych plakal, že na to nemám, raději se pokusím si peníze vydělat. Přijde mi takové chování výhodnější. A on tenhle způsob chování mi přináší také určitý klid, který pramení právě z vědomí, že většina potíží, většina lidských záležitosti, pokud člověk není zcela ochromen, se dá řešit.

Koupil jsem si dvě zajímavé knihy. Papírové. Už delší čas jsem si papírovou knihu nekoupil, takže si čtu v chasidských příbězích od Jiřího Langra, pod názvem: „Devět bran.” Jsou krásné a dá se říci, že mi víc svým způsobem vyhovují, než Buberovy „Život chasidů.” „Chasidská vyprávění”, nebo „Cesta člověka podle chasidského učení.” Nakonec. Jiří Langer „Devět bran napsal dříve než Buber a skutečně ten chasidský způsob života žil.

Buber je mnohými Židy vnímán jako neznaboh. I když spíše, jako kacíř. Nevím, zda a nakolik je to oprávněné, ale vím, že jsem byl dost tímhle postojem některých Židů k Buberovi překvapen. Ale musím říct, že díky němu jsem objevil ten ztracený svět židovských městeček a vesnic v Haliči a na Ukrajině. Holocaust tenhle svět nenávratně zničil. Jiří Langer a Martin Buber ho alespoň trochu zachovali ve svém díle.

A oba dva vyvolali ve mně ten zájem o ten barevný židovský svět, který běžnému člověku zůstal uzavřen. A jejich zásluhou trochu ožil v moderní době. Myslím, že se rozhodně svou poetikou, filozofií a náboženskými legendami vyrovná dnes tolik vzývaným východním náboženstvím a filozofiím. Ale ono i křesťanství má své krásné legendy, zvyky a filozofii. Bohužel, už ve své pýše na světský rozum tyhle krásné a moudré věci opomíjíme. Ke své škodě. Jo jo.

•