Tak jsem si tak přemýšlel o tom , co jsem napsal v posledních dnech, zažil při diskusích a tím jsem dospěl k tomu, že na jisté věci, třeba jak vnímám svobodu, jsem si zcela ujasnil názor.
Pořád si myslím, že záležitosti, třeba jako je obchodní smlouva mezi lidmi, nebo co bude mít člověk na sobě, jsou věci do kterých státu nic není, protože co není zakázáno, je dovoleno, ale pokud to není upraveno zákonem třeba v pracovních prostorách, pak nelze na nikom zádnou vyhláškou požadovat v prostorách, které jsou sice soukromé, ale jinak určeny pro veřejnost, aby tam například nevodil děti. nebo nechodil bos.
Třeba do restaurace. Děti i bosí lidé, mají stejné právo se najíst v restauraci, jako jiní, případně tam pobývat a trávit v doprovodu rodičů volný čas. Děti a bosé lidi nelze je omezit jen z toho důvodu, že majitel restaurace nemá rád děti. Případně bosé ženy.
Vím, že se mnozí „bojovníci za svobodu” ošívají, ale prostě tyhle věci, když se lidé nedohodnou, rozhodne soud. Stát je z mého hlediska k tomu, aby se nepletl do soukromých záležitostí, ale rozhodne, co je přijatelné, a co není. Stát se neplete do soukromých sporů mezi manžely, třeba v oblasti sexu, ale trvá na tom, že ty spory mezi sebou nesmí řešit i na soukromém pozemku, na kterém stojí jejich dům násilně. Tam zakročí. Stát se zabývá chováním lidí, například zloděje stíhá a trestá. Zákon rozlišuje, co zlodějna je a co zlodějna není.
Stát se neplete do soukromých smluv, ale upravuje jejich náležitosti. Říká, co je smlouva a co smlouva není. Stát určí, co je mravné a co ne, co je potom přestupek a co ne, v takovém případě nikdo nesmí druhého člověka omezit jen proto, že se mu třeba nelíbí bosé nohy, tetování, nebo klobouk na hlavě. Ani v prostorách obchodního centra. Pokud to není přestupek proti dobrým mravům. Ochranka nerozhoduje, co je přestupek, proti dobrým mravům, pouze zákon.
Protože, co je mravné, nemravné, přijatelné, nebo nepřijatelné, pokud se lidé mezi sebou nedohodnou, rozhoduje pak o tom soud. A jeho rozhodnutí je v případě pravomocného nabytí právní moci, závazné. I pro soukromníky. Jestliže soud řekne, že děti mají přístup do restaurace, není proti tomu odvolání. Můžeme usilovat o změnění zákona. Můžeme si dokonce odhlasovat, že se nebudeme řídit žádným zákonem, ale do doby než se tak stane, se řídíme zákonem. Jestliže soud konstatuje, že bosé nohy nejsou proti dobrým mravům, nesmí mě vyloučit z poskytnutí veřejné služby nikdo další. Každá vyhláška takového druhu je nezákonná.
Ano, docela chápu, že mnohé soukromé subjekty chtějí nastavit pravidla, jejich výklad tak, aby měli moc nad rozhodováním a chováním druhých lidí a žádají na soukromém pozemku neomezenou pravomoc. Ano mohou na mě vyžadovat jistý druh chování, třeba abych nehlučel, nestrkal do jiných, nepáchl, atd. Jenže se bavíme o chování. Je chování, které je nepřijatelné a přestupkem proti zákonu kdekoliv. Není přestupkem proti zákonu sukně, ať na ženě, či muži.
Ale být tetován, mít na hlavě klobouk, nebo vysoké rybářské boty při návštěvě restaurace není důvodem k omezování návštěvy veřejného prostoru. Mohu sedět v restauraci, konzumovat oběd mít přitom na hlavě dámský klobouk a jediné, co obsluha může, tak mě požádat, zda bych nebyl tak laskav a ten klobouk sundal. Nesundám-li ho a vyhodí mě, pak bude zřejmě muset majitel čelit žalobě. Jestliže se k ní rozhodnu a podám ji, pak bude muset, minimálně, u soudu sdělit důvody onoho vyhození. Neshledá-li soud důvod k vyhození, bude čelit sankci.
Mají právo ti co se mnou nesouhlasí, považovat takové mé rozhodnutí, za vydírání. Hrozba žalobou je pro většinu lidí nepříjemným okamžikem. A považují ho mnozí za vydírání. Jenže stejně je nepříjemným okamžikem vyhazov, někdo kdo byl vyhozen, pro barvu pleti, tetování, klobouk na hlavě, bosé nohy, nebo národnost. Akce plodí reakci. Mohou mě někteří považovat za pokrytce, který se ohání svobodou a pak se dovolává zákona, když se domnívá, že jeho svoboda je ohrožena, někým, kdo se také ohání svobodou. Civilizovaní lidé se sejdou u soudu, necivilizovaní lidé si rozbijí hlavu. Pak platí: Silnější vyhrává.
Lidé mající sklon omezovat druhé, většinou vyžadují pro své chování toleranci, diskrétnost a pokud možno, aby ti omezovaní jejich rozhodnutí přijali jako platné jednou pro vždy a nezveřejňováním jejich rozhodnutí, třeba v médiích je neoznačili jako bezohledné. Cítí se dotčeni, že ti druzí nepřijali jejich rozhodnutí jako zákon. A jsou nazlobení, že ti vyhození se brání.
Chápu, že třeba ředitel obchodního centra nestojí o žádnou negativní publicitu, díky novinářům, kteří se zabývají v rámci prodeje svého plátku senzací, již může být, že ochranka vyhodí někoho, kdo není ani bezdomovec, ani asociál, který se chová nemravně. Také chápu, že dnes, kdy je mnoho těch, co podnikají v této sféře, se každou takovou zveřejněnou informací cítí ohroženi. Nakonec by to mohli být oni, kdo budou na veřejném pranýři.Nebo čelit soudnímu stíhání. Bohudík, tohle je jejich riziko a také brzda svévole, které které se mnozí rádoby mocní uchylují. Hrozba případného soudního sporu a následků z toho plynoucí většinou zastaví horlivce přesvědčené o své beztrestnosti.
Ano, myslím si, že státu je pramálo, do toho, co nosím, co si myslím, čím se živím, úředník je tu pro mne, nikoliv já pro úředníka, ale ti co provozují provozují třeba obchod, restauraci, na soukromém pozemku, přeci jen jsou vázáni zákonem, nikoliv čistě osobní úvahou, komu službu poskytnu a komu ne. V rámci zákona mají možnost mi ji odepřít, ale jen v rámci toho zákona, který je, nebo by měl být nestranný a jasně určit pravidla obchodní soutěž a stejně tak prodeje a koupě. Jo jo.
