Patřím zřejmě do určité části populace, které je jedno, kdo dostal Oscara, kdo hraje v Most, případně nejsem nějaký velký příznivec Queen. Daleko raději poslouchám ACDC.
Zaznamenal jsem blog kolegy Vlka, který zareagoval na udělení Oscara „Čmoudovi” Rami Malekovi, který hrál jiného „Čmouda” Freddie Mercuryho. Film Bohemian Rhapsody jsem neviděl, jsem líný jít do kina, prý je to úžasný film, nevím, mám dost muziky od Queen, ale jak říkám, mám oblíbenější kapely. Nijak jsem nezkoumal, jestli v nich hrají hrají čmoudové, nebo bílí katolíci, spíš mne zajímala ta muzika. Bud mne oslovila, či nikoliv.
Nějak se v poslední době rozmohlo, takové nálepkování. Takže zřejmě asi budu rasista, když preferuji kapelu složenou příslušníků bílé rasy, jako jsou ACDC, před Queeny. Já se ale přiznám, mě nikdy nenapadlo zkoumat, kdo je kdo? Co mi vadí, je když v některých filmech, se objevují černí herci, jen z nějakých multikulturních důvodů, když je jasné, že v té historické době tam být černoši nemohli, nebo jsou přidávány ženské postavy, jen z toho důvodu aby se ukázalo, jak se ženy vyrovnají ve všem mužům. Třeba v zabíjení.
Touží-li být ženy zobrazovány jako perfektní zabijáci, pak nic proti tomu. Možná je to jejich touha, ale nějak se mi zdá, že to asi nebude tak zcela pravda. Stejně jako ženy netouží většinou vstoupit do oktagonu a bojovat s jinou ženou. I když jsou takové, leč zatím jsou to celkem výjimky.
Nechci zas až příliš polemizovat s kolegou Vlkem,jen mě tak napadá, že v téhle zemi asi víc než osm století žily pohromadě tři národy, které se skoro celou tu dobu docela snášely. Češi, Němci a Židé. Neříkám, že se všichni ti lidé milovali, ale snášeli se. Což si myslím není málo. Dokonce se jeden druhému občas posmívali, kvůli zvykům, řeči, ale žertujeme s těmi a o těch, které máme rádi. Pokud se ovšem nejedná o výsměch.
Takže Židy námi Němci vyhladili, my jsme vykopli Němce, dnes se učíme žit s Vietnamci, Ukrajinci a dalšími národnostmi. Máme jich tu prý půl milionu. Což na desetimilionový stát není málo. Zatím jsem si nevšiml, že by se zde cizincům vedlo nějak extra zle. Ale třeba jsem jen málo informovaný.
Existuje taková zkušenost, než si na cizí zvykneme, máme tendenci se posmívat, bát se, jakmile si zvykneme, přestaneme s tím. Tohle platí obecně pro lidi. někdy ono zvykání trvá dost dlouho. Ale většinou se nejedná o nic dramatického. To jen jistá část jedinců má potřebu věci dramatizovat, a těžit z toho. Pak jsou ti, co rádi vytvářejí katastrofické scénáře, co se většinou skoro nikdy nevyplní a konspirační teorie.
Poslední dvě skupiny k tomu mají většinou své důvody, které se často ukáží jako příležitost pro psychiatra a psychologa. Tím se tady nebudu zabývat, nakonec ve své praxi zažívám, že polovina klientů jsou nositeli katastrofických scénářů a konspiračních teorií. Ať se jedná o levicové katastrofické scénáře, či rasistické scénáře, vždy je tam nějaký problém, který je dobré ošetřit. Ale zas až tak velký vzorek populace to není.
Jsou hodně slyšet, vlastně extremisté na jedné či druhé straně jsou vždy nejvíc slyšet. Mají ten extremismus jako povolání a když je nikdo neuslyší, neuživí se, neb nedojdou sluchu. Život v extrému je vždy blbý život. Což si nemnozí jedinci uvědomují, ale nevědí jak z toho ven. Mají navíc pocit, že co žijí, není extrém, ale norma. Pak musí v diskusi, třeba na iDnes, nebo v terapeutické skupině pochopit, že norma je trochu jinde.
Takže si na závěr dáme dvě kapely, jednu nám zazpívá Freddie Mercury s Queen, jedna z mála, co se mi opravdu od Queen, líbí a druhou od ACDC. Abychom to multikulturně vyrovnali, ale hlavně jde o muziku. Jo jo.
When I hear that rock and roll
It gets down to my soul
When it's real rock and roll
When I hear that rock and rollIt gets down to my soulWhen it's real rock and rollOh rock and roll
