Ultras a jiné historky

Dnes se loučil „Ultras.” Ultra se jinak jmenuje Michal, chodil do jedné z mé skupin deset let. Vlastně byl něco jako „otec zakladatel.”

Zakládal jsem své skupiny postupně. Prvá, ta byla v Úvalech, pak jsem ji přestěhoval do Běchovic, potom jsem ji rozdělil. Polovina šla do Libně, kde jsem dodnes a druhá do Řeporyjí, kde jsem také dodnes. V Řeporyjích jsem z jedné podobně jako v Libni udělal dvě, později založil ještě další tři. Jednu jsem z těch tří , založil v Čelákovicích, odkud jsem po čase odešel se skupinou do Libně. Abych to zjednodušil mám jich sedm Tři v Libni, čtyři v Řeporyjích. Ultras byl zakládajícím v Čelákovicích.

Dnes mi zavolal, že by se pro mne stavil v Bohnicích, aby mne odvezl na skupinu. Došlo mi, že chce ukončit své učinkování ve skupině stejně jako začal. První návštěvu skupiny v Čelákovicích, kam mne vezl, to samé chtěl udělat na při své poslední. Dost jsme si rozuměli. Jemu se říká Ultras pro jeho přímočarost, nekompromisnost, ochotu vzít na sebe utrpení, kterým změna života je, dát na návrhy terapeuta, které sice zkoumá, ale pokud je shledá za funkční, dodržuje je.

Z vlastní zkušenosti vím, že tací lidé, nemívají vždy jednoduchý život, ne každý jejich přímočarost vždy kladně ocení, nesou ochotně kůži na trh, aby nakonec zjistili, že za takové chování, ne vždy sklidí potlesk, spíše nadávky než obdiv. Ultras si toho užil dost. Vydržel. Nakonec, i mě osobně mnozí lidé, co čtou mé některé příspěvky, nebo vyslechnou mé názory říkají „Arogant.” Někdy i hůř. Hlavně manželky či partnerky závislých. Moc je nelituji, snažím se jim být prospěšný, že jim jejich spoluzávislost prodávám sice po kapkách, ale ty fakta jim postupně předestřu. Kompletně. Což nebývá moc kladně jimi vždy přijato.

Spoluzávislost není nic příjemného. Nakonec, Ultrasova žena, jak jsem slyšel, mne skutečně moc nemusí. Což mi zas až tak nevadí. Já s její spoluzávislostí žít nemusím. S Ultrasem jsem si od počátku hodně rozuměl, přestože ne vždy se mu sice příjemně přijímala fakta, která jsem i jemu bez obalu postupně předestřel. Snášel je. Jako většina těch, které mám v péči a které provázím na jejich změně života. Života v abstinenci.

Ultras přijel, bez námitek byl ochoten vzít nového člena skupiny, který projevil zájem o účast, když jsem mu předtím vysvětlil, že ke mně na skupinu chodí jen ti nejodolnější a nejotrlejší pacienti. Zamyslel se, pravil, že tedy je zvědavý, jestli obstojí v takovém klubu a nastoupil do auta. Proběhla skupina. Rozloučili jsme se a už si jde Michal svojí cestou. Sám bez skupiny a budu mu přát aby zvládl, co zvládnout má.

Tak jsem tak ráno, když jsem se probudil, přemýšlel, co vlastně v životě považuji za nejdůležitější schopnost, či vlastnost pro sebe. Napadlo mne, že to bude asi určitá schopnost přežít. Člověk jako takový, podle mého mínění potřebuje jistou míru a nikoliv malou, schopnost přežít. Pokud ji má, pak se dokáže vyrovnat s mnohým, co ho v životě potká. Být citlivý je nutné, být chytrý je výhodné, ale ten pud sebezáchovy, co ho nutí hledat všechny ty potřebné věci určené pro tu chvíli pro přežití, je asi nejdůležitější.

Pokud nemá vyvinutý pud sebezáchovy, pak mu není nic platná inteligence, laskavost, porozumění, protože nenaslouchá, nebo není schopen naslouchat právě tomu instinktu, v sobě samém, který nás varuje před nebezpečím, varuje nás před nadměrným riziky. Pokouší nás nedostatek sebezáchovného instinktu k činům, které děláme, z pýchy a nedbáme na následky. Třeba že se systematicky přepínáme, abychom dosáhli výsledku, který je v našich očích tím dokonalým. Na začátku každého maléru je nedostatek lásky a pýcha.

Lásky i k vlastnímu životu a pýcha na své „nezměrné” schopnosti, kterým podle naši pýchy nic neodolá. Pchá, nakonec se ukáže, jak velké, či malé jsou naše schopnosti a nestačíme se divit, když nám v nejméně očekávané chvíli dojdou rezervy. Ať finanční, či psychické, či fyzické. Při soustavném přepínání, dojdou vždy a nestačíme se divit. I k tomu slouží psychoterapie. K opětnému nahození pudu sebezáchovy.

Neprocházíme-li v takovém případě psychoterapií. Pak musíme doufat ve své štěstí, že nám v nouzi nejvyšší začne, fungovat pud sebezáchovy. Pokud není pozdě a zafunguje, i tak se dostáváme z maléru mnohem déle, než při vlastním sebevědomém chování, což znamená, že jsme si vědomi sami sebe. Jak svých možností, tak svých limitů. Tohle vědomí sebe sama, je základem pro to, čemu lidi říkají sebedůvěra vedoucí k seberealizaci. A z toho sebevědomí pak rostou naše úspěchy, které v životě máme. Jsme-li si vědomi toho, na co máme a zbytečně nenapřepínáme síly a nepokoušíme osud. Jo jo.