Ten kus mezi pramenem a ústím

Díky době moderní jsem věděl včas jaké má vnuk vysvědčení. Chodí do čtvrté třídy, jo letí to, když jsem 1 července na pěší cestě do Itálie dostal v roce 2009 zprávu, že jsem novopečený dědeček.

Dostal jsem ji kousek za Prahou, s tím abych hned nechodil, že tam bude dcery matka, má bývalá žena a že by nás tam bylo moc. Chápal jsem. S bývalou ženou vycházíme korektně, ale nevyhledáváme se. Takže jsem v klidu došel do Plzně, odtamtud mne přivezla do Prahy má bývalá partnerka, kvůli které jsem vlastně tu pouť do Padovy dělal. 

Měla tehdy leukemii. A bylo ji třicet tři let. 

Uzdravila se, i když jsme se rozešli, rád na ni vzpomínám. Jako na ženu i jako na tu, která se uzdravila. Ta pouť nebyla marná. Tedy, do Prahy jsem dorazil včas, vnuka jsem pochoval, pohoupal, to se ví, první vnuk, po čtyřech dcerách první chlap do rodiny. Radost jsem měl. 

Pohoupal, pochoval a  vrátil se do Plzně a pokračoval směr Padova. K tomu vysvědčení. Jedna dvojka, jinak samé jedničky. Sice známky jak, vím nejsou pro život důležité, ale na druhou stranu svědčí o určité ochotě se věnovat svému vzdělávání. Chce na mě iPhone. Ne celý, šetří si prý na něj, už má prý hodně peněz, takže mu něco přidám. 

Dnes prý je mezi dětmi vlastnictví iPhonu něco jako, když jsem byl já kluk a někdo měl pravý texasky ze Západu. Texasky se rozuměly džíny. Inu, priority se mění. Nebyli jsme lepší, všichni jsme chtěli jako děti, to co měly ostatní děti. Já jsem většinou neměl, co ostatní děti, neb jsem byl z chudé rodiny, kde táta všechno, nebo skoro všechno propil a máma na spoustu věcí neměla. A na většinu věcí, jako dospívající jsem si musel sám vydělat. Což mi nijak neuškodilo. 

Takže chápu touhu svého vnuka, leč si myslím, že je dobré, když si šetří, trochu si odříká, nemá všechno hned. I přesto, že není z chudé rodiny. Dlouho se mi na Američanech líbilo, že své děti, i ty z bohatých rodin v určitou chvíli vystrčili ze dveří s tím aby si na sebe vydělali. A poznali tak cenu peněz. Prý dnes už tomu tak zas tolik není. Což je myslím škoda. 

No, nebudu tu moralizovat, naše děti jsou výsledkem naší výchovy, na nikoho jiného se nemůžeme vymlouvat. Škola s tím nemá co dělat. Ta má děti učit, nikoliv vychovávat. Na vychovávání jsou rodiče a někdy prarodiče. Každá parta jinak. 

Pustil jsem si film, co jsem našel na internetu, s názvem Milarepa. Krásný film. Trochu jsem ten příběh znal, a byl hodně podobný knize Mipam, láma s patero moudrostí. Od Alexandry Neel. Kterou jsem kdysi dávno četl. Tak trošku kouknu rád i mimo křesťanskou literaturu, film, někam jinam. Třeba k buddhismu. Musím říct, že Milarepa jako film má úžasnou poetiku. Viděl jsem pár filmů s podobnou tématikou na Netflix, ale všechny z podle mého mínění zůstalo za Milarepou. 

Zájemcům doporučuji. Našel jsem ho na ulozto.cz. Ono neuškodí se občas kouknout někam jinam. Jak lidé myslí, chovají se v jiné kultuře, aby zjistil, že mají sice jiné zvyky, ale touhy city, emoce jako my. Ač odlišného náboženství. Pokud tedy buddhismus v pravém smyslu náboženství je. 

Mám neschopenku, tedy čas si číst, psát blogy, koukat na filmy, přemýšlet o čemkoliv mne napadne. Jen tak nechat plynout. Život plyne. Ne nadarmo jsem byl patnáct let labským plavcem. Tedy šífrem, jak se „česky” říká. Řeka i život plynou. Počátek a konec. A ten kus mezi pramenem a ústím a zrozením a smrtí je  krásný kus. Jo jo.