Mám nějakou línou náladu, po všem tom, co bylo v posledních měsících. Udělám v práci svoje, jdu domu, chvíli čtu a usínám. Asi už to chce opravdu odpočinek.
Měl bych psát, nechce se mi, měl bych jít mezi lidi, nechce se mi. Už se zase blíží čas dovolené, tedy můj pobyt v prérii. Otázkou je jen, kolik toho ujdu. Nikoliv kam půjdu. To už vím. Petra, má nejstarší dcera se vdává, takže vyrazím do místa svatby. Což je u Jablunkova. Pak asi k Luterům na Drahanskou vrchovinu a odtamtud směr Praha.
Požádal mne časopis Týden o rozhovor. Byla legrace. Vše proběhlo přes telefon, pak mi text poslali k autorizaci. Musím říci, že se chovali korektně. Nijak si nevymýšleli, napsali, co jsem řekl. Jen fotograf za mnou přišel do Bohnic. K vůli jedné fotce mě fotil deset minut ze všech stran.
Sleduji tak dění kolem sebe, nijak se nemám chuť k něčemu vyjadřovat, nebo nedej Bože zaujímat nějaká stanoviska. Jakmile si na něco udělám názor, zjistím, že názor je mylný a musím si udělat zas nějaký jiný názor. Takže jen sleduji proud dění, píši si občas lyrickou poesii, přemýšlím o divadle a filmu a jak jsem psal v předchozím blogu. Ještě o „sebepoznáním divadlem”
Pokusil jsem se naznačit něco v týmu, pochopitelně jedna kolegyně, aniž by si vyslechla pořádně o čem mluvím, už věděla, že se jedná o rodinné konstelace. Ani jsem ji nevyváděl z omylu. Tedy ne nijak zaníceně.Jen jsem řekl: „O rodinné konstelace se nejedná. Vím, co jsou rodinné konstelace a nechci jít touhle cestou. Rodinné konstelace nechám jiným.” Možná je to účinná metoda, ale poznal jsem několik lidí ji provozujících a nemám potřebu vyhledávat jejich společnost.
Dost mi vadí lidé, kteří spí se svými klientkami, nebo klienty. A právě takové lidi jsem kolem toho systému poznal. Takže se vyhýbám jakémukoliv spojení s touto metodou. Možná jsem měl smůlu, ale zdá se, že ten systém produkuje něco, co se tváří jako psychoterapie, ale psychoterapie bez pravidel.
Touhle cestou jít nemusím. Dělám-li divadlo, pak má svoje pravidla, dělám-li terapii, pak s pravidly. Ale míchat oboje a tvářit se, že to nemá pravidla, protože není to ani terapie, ani divadlo, by mi přišlo nemístné. A tenhle pocit mám z vyjádření lidí, které jsem kolem rodinných konstelací potkal.
Podobně se vymezuji proti těm terapeutům, co mi říkají, že my v těch Bohnicích jsme nemoderní, když doporučujeme závislým abstinenci, máme v pochybnosti terapii, co klientům nevyvrací přesvědčení o možnosti, kontrolovaného pití. Prostě jsou terapeuti, kteří se schovávají, za moderností, tím si ulehčují práci, netrvají na té obyčejné zkušenosti, která ukazuje, že pro závislé, žádné kontrolované pití, fetování ani patologické hraní neexistuje.
Jistě, mnozí pacienti, klienti rádi uvěří takovému stylu terapie, ale ty konce. Tady na rozdíl od společenského a politické dění názory neměním. Sám celá léta dodržuji několik pravidel, která mi umožňují zvládat kompletní zátěž, kterou život přináší.
Zdá-li se to někomu přehnané, nechť se tím neřídí. Nakonec, padák si také parašutista složí blbě jen jednou. Četl jsem od Viktora Suvorova, jak si balí padák příslušníci Spetsnaz. Zabalí si ho každý sám a každý se podepíše, že si ho balil sám. Jsou tak odpovědní za své přežití. Nevím, nakolik je tohle pravda, ale líbí se mi ten přístup. „Starej se o sebe jak nejlíp umíš, jde nakonec jen o tvůj život.”
Budu-li dělat ten kurs sebepoznání za pomoci divadla, hraní rolí, bude to mít i sví pravidla, jejichž dodržování budu na účastnících vyžadovat. Ale napřed to musím opravdu vymyslet, abych příliš neimprovizoval. Něco už jsem zkusil na úterní asertivitě s pacienty, zdálo se, že tahle forma by mohla fungovat.
Byl to celkem zajímavý týden. Mimo jiné mě navštívil František Trantina z adiktologie, domluvili jsme se, že na podzim pro ně zase udělám nějaké povídání o socioterapii a terapii závislých jako takové. Výše zmíněný rozhovor do časopisu Týden a dostal jsem krásný pohled od vnuka ze školy v přírodě. Pacienti mi předvedli rapovou variaci na téma mé úvodní řeči, kterou mám vždy na konci týdne k programu „Co se důležitého v týdnu událo.”
Bavil jsem se. Pokud mne imitují, parodují, tak si říkám, že mě slyší a zabývají se tím, co říkám. Nakonec, parodují se jen ti zajímaví. Jo jo.
