Tak zlý to s námi zas nebude

Pustil jsem včera ve 13 hodin ČT24 a vydržel asi do 18 hodin. Vyslechl vítězné tirády postupujících a rádoby radost poražených.

Mimo Topolánka, nikdo nebyl zklamaný. Tedy ne na kameru. Poražení
se radovali, že mohou demokraticky volit. Což je sice fajn, ale
tvářit se, že mi porážka nevadí a nejsem zklamaný. Já bych
osobně byl. Dát tomu tolik času, práce a nic, to by se mnou docela
zamávalo. Ale já si mohu dovolit být zklamaný. Nedělám
politiku. Mohu si dovolit projevit své emoce.

Pak jsem šel spát. Usoudil jsem, že už jsem viděl, co potřebuji a
víc není nutné. Jsem zvědavý na tu přímou konfrontaci. Dva poměrně
vzdělaní jedinci. Zřejmě asi rozhodne rétorický um a vyšší míra
manipulace. Nehodlám ani jednoho z kandidátů podezírat z jejího
nedostatku.

Já si zas tolik nedělám iluze o lidech kolem sebe. Včetně
kandidátů na presidentský úřad. Nevidím je jako čisté svině, ani
jako anděly. Ale jako lidi, kteří mají všechny lidské ctnosti a
nectnosti. Vidět v člověku, který se uchází o nejvyšší úřad v zemi,
anděla s nesobeckými motivy. To už opravdu je i na prosťáčka Božího,
mého typu, docela dost.

Nakonec, naše vlastnosti nám pomáhají přežít, najít si místo ve
společnosti a obstát a ti, co se dožijí vysokého věku prokázali
schopnost se o sebe postarat, nebo, najít někoho, kdo se postará za
ně. Což je docela velká míra schopnosti manipulovat se svým okolím,
ve svůj prospěch. Odnaučil jsem se podceňovat jedince, kteří
zdánlivě jsou prostí, ničemu nerozumí a mají jen své zájmy.

Je až dojemné sledovat v takové terapeutické komunitě, zdevastované
lidi, kteří zdánlivě nejsou schopni díky svému momentálnímu
psychickému a fyzickému stavu použít víc jak tři sta slov. Aby se
nakonec ukázalo, že je tohle chování docela účinná strategie, jak
neprozradit své skutečné motivy, pocity a myšlenky.

A jsem mnohdy překvapen, když ti lidé povolí ve své obraně, a to
je jen tehdy, když přestanou mít strach z odvety rodiny,
společnosti, zaměstnavatele, jaký potenciál v sobě skrývají. A to
jsou lidé, kteří dlouhodobě užívají alkohol, drogy nechají se
omezovat hazardem, aby se nakonec ukázalo, jakou skutečnou kapacitu
má lidský mozek, když se dokáže vyrovnat takovým způsobem
následky dlouhodobé devastace.

Ono svádí vidět někoho jako anděla, který nese pomoc a záchranu a
někoho jako knížete pekelného. Samozřejmě jsou lidé, kteří mají těch
ctností o něco více a už se nám zdá, že jsou to ti andělé, abych
byli překvapeni, že nejsou tak zcela, podobně jako ti satanáši,kteří
mají i dobré vlastnosti. Prostě jsme lidé.

Takže nevidím presidentské volby jako souboj dobra se zlem, ale
spíše jako souboj, schopného téměř všeho s tím méně schopným téměř
všeho. Ale čas ukáže, jestli ten, podle mého mínění méně schopný
téměř všeho, odolá všem nástrahám a pokušením, které tento úřad
nabízí a zůstane tím neochvějně slušným, jak ho malují ti nadšenci,
co potřebují vidět v tuhle chvíli růžovými brýlemi. Samozřejmě
pokud bude zvolen. I já mu dám svůj hlas.

Politika je regulérní boj o moc. A v boji, kde jde o moc, o život,
většinou neplatí žádná pravidla. Vždy se najde důvod, (říká se
tomu racionalizace) proč použít tohle, či tamto. Jako lidé, si umíme
odůvodnit proč jsme udělali tohle a že je to vlastně v pořádku. A
zase, někdo víc, někdo méně, ale všichni jsme těch racionalizací
schopni.

I když, byl by ten život krásný, kdyby ti lidé, co prohráli uměli
s Karlem Poláčkem a jeho hráčem umět říct:

Dopřej mi Pane, abych
v boji, který jde životem, našel odvahu riskovat. A mám-li vyhrát,
dej aby to bylo podle zákona a pravda a čest, ať zůstanou vysoko. A
mám-li prohrát, dej ať najdu odvahu postavit se u cesty a pozdravit
vítěze, až půjde okolo.

Jak se zdá, takoví se našli. Někteří poražení kandidáti pozdravili
vítěze a přes zklamání, které zažili se zachovali jako chlapi.
Ty emoce si nechali asi na doma. Takže
tak špatný to zase s námi nebude. Zdá se, že je víc ctností, než
svinstva. A to je dobře. I když, toho svinstva je i tak dost. Jo
jo.