Asi nebudu nejlepší

Svezl jsem se dnes ráno „novým autem,” mé lásky, co v pondělí dala do šrotu jednu Felicii, odpoledne téhož pondělí koupila novou Felicii, tentokrát kombík a už zase jezdí.

Felicii má co se známe. Ta první, když jsme se v roce 2013 seznámili, ta byla podle jejích slov ta správná scénografická, neboť měla zahrádku na střeše a tedy byla dostatečně využitelná. Scénograficky jistě, ale jezdit v ní bylo občas o strach. Takže když ji dala do šrotu a po čase si pořídila další, ulevilo se mi. S tou předchozí jsme byli spolu až u Olomouce, kde jsem tehdy měl seminář pro sociální pracovnice, na téma: „Práce se spoluzávislými.”

Chtěla mne vidět při práci, tak jsem souhlasil, leč když jsem v Praze večer vystoupil, hřál mne nejen pocit z dobře odvedené práce, ale především z toho, že už je ta cesta za námi. Nebudu se zdržovat líčením všeho, co to auto cestou tam i domů nabízelo. Přežil jsem a byl jsem rád. Druhá Felicie byla podstatně v lepším stavu, s tou jsme si troufli i loni do Polska a na Slovensko.

Ale nedávno do ni zezadu narazil chlápek se čtyřkolkou a vlastně ji podle automechanika zcela zrušil. I pojišťovna to tak viděla a dokonce ji vyplatila celých 11 000 Kč jako náhradu. Takže za ty peníze si koupila další, a ještě ji zbylo. Tomu se říká kup. Ten kombík je prý také scénografické auto. Bylo to vidět, už byla hromada věcí vzadu.  Dnes jsem se svezl, jak už jsem uvedl na Bulovku, kam jsem byl objednán na CT.

Já nikdy auto neměl, koupit si žádné nechci, protože nemám řidičák a mít něco, co využiji minimálně, mi nepřijde ekonomické. Takže občas se svezu Felicií, občas třeba Pasátem, nebo něčím jiným. Podle toho, kdo je ochoten mně vzít cestou ze skupiny domů. Jsem vděčný téměř za cokoliv, co mne doveze domu.

Na CT to celkem odsýpalo, byl jsem už v jedenáct doma. Trochu se tam ke mě lísala dáma, obsluhující přístroj,  co chtěla vědět, co mi přináší chůze bosky. Tak jsem ji sdělil své poznatky, koukala nedůvěřivě.  Výsledky CT mi nesdělila, ani jsem to nečekal. Prý až příští týden. Počkáme a uvidíme.

Cestou domu mi volala neznámá dáma s tím, že čte mé blogy a jestli provozuji praxi. Ujistil jsem ji, že určitě a vyzvídal, co potřebuje. Prý jen vyslechnout a v klidu se vyplakat. Inu manželka alkoholika. Tak takovou potřebu umím uspokojit.

Oni lidé v těchto situacích většinou toho o moc víc nepotřebují. Vyslechnout, vyplakat se, zklidnit a sem tam skrze mne najít odvahu udělat něco, o čem dlouho přemýšlí, ale netroufnout si. Z nejrůznějších důvodů. Bojí se samoty, bojí se odvety, bojí se odsouzení, jsou natolik zaklesnutí do svých potíží, že nejsou schopni vidět nějakou smysluplnou cestu, jak ven z toho debaklu.

Nikoliv, že bych jim radil, oni většinou vždy vědí, co by měli udělat, ale jak už jsem řekl, potřebují najít odvahu udělat aspoň něco. Já maximálně řeknu: „Udělejte jen to, na co si troufnete a na co opravdu máte. Nevyhrožujte ničím, co nehodláte splnit. Pokud tak učiníte, dřív nebo později se stanete komickými a nebude vás partner/partnerka brát vážně,”

Samozřejmě mluvíme o celém životě, situacích a potížích, ale terapeut musí mít kuráž, počkat až ten klient dostane odvahu, získá důvěru a to není většinou za jedno sezení. Někteří pochopitelně chtějí recept, jasnou radu a jsou udiveni, že veškerá odpovědnost za jejich skutky je na nich, nikoliv na terapeutovi, který se tak vyhne pozici experta na cizí život. Ten má jiné úkoly.

S paní jsme se domluvili, že až bude mít čas, zavolá, navštíví mě a popovídáme si o jejím životě. Já klidně nechám na rozhodnutí toho člověka, kdy si je ochoten udělat čas, jen potom riskuje, že se ne hned sejdeme na termínu. Přeci jen, nemám spasitelské sklony a nejsem, a ani nehodlám být k dispozici, kdy se to hodí klientovi. Třeba v neděli odpoledne.

Dodržuji přikázání: „Pomni abys světil den sváteční,” a zastávám názor, jestli někdo žije dvacet let s alkoholikem, feťačkou, tak to minimálně do pondělí vydrží. Pokud ne, má jiné možnosti. Nejsem jediný na světě. Tohle jsem se musel před mnoha a mnoha lety naučit, protože, kdybych se to nenaučil, zřejmě bych už dávnou tu práci nedělal.

Jo, děje se toho tenhle týden dost a dost, hoří katedrály, což je smutné, ale katedrály se dají obnovit. Čtu si si různé diskuse, které mne docela baví, Slavia je v Londýně a doufá v zázrak postupu přes Chelsey, jsem zvědavý na výsledek CT, ale ten se dozvím příští týden, Sparta se sešívanými jen remizovala, což sešívané dopálilo.

Mě taky, těšil jsem se, že Sparta vyhraje. Jasně je v tom fotbalu peněz mraky. Na každé to téma by se dal napsat rozhořčený blog, leč nějak nemám potřebu psát rozhořčené a rozčílené, či filozoficky zaměřené blogy. To nechám jiným, kteří v tom mají větší praxi a umí to mnohem lépe než já.

Zřejmě nebudu nikdy s tímhle přístupem bloger roku, stejně jako nebudu mít nikdy auto a nebo ambice být ze všech nejlepší. Dokonce nebudu mít vždy pravdu.  Stačí, když mi chutná jíst, zlepší se můj zdravotní stav a holky budou krásný a bude na ně hezký pohled. Nakonec je jaro, Velikonoce jsou tu a čeká nás Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota a Vzkříšení. Jo jo.