Štěstí se neděje, štěstí se musí udělat

Koupil jsem si novou čtečku. Tu samou značku, jako před deseti lety, pouze v jiném obchodě. A zažil s ní stejné potíže jako kdysi.

Dojel jsem domu, rozbalil a nefungovala. Sedl jsem na tramvaj, dojel do obchodu, vrátil ji, oni mi dali jinou, ten samý typ, pouze jsem se už tam přesvědčil, že funguje, vrátil se domů a natáhl do ní spoustu knih, co jsem si elektronické podobě během let zakoupil, pořídil přes různé zdroje. Nosím knihovnu v kapse. Mám v ní více knih, než co mám v policích a že jich mám docela dost v těch policích.

Ocenil jsem, že dnes většinou není problém něco reklamovat.Nechci říci, že není problém občas něco reklamovat, ale většina těch velkých hráčů na trhu s reklamací nemá potíž. Poučili se. vzpomínám si na doby začínajícího kapitalismu v Čechách a na Moravě, kdy něco reklamovat byl dost těžký oříšek. Inu, lidé jak na straně prodávajících, tak na straně kupujících se poučili. Tedy někteří. Ale myslím, že většinou ano.

V podstatě mám ale zřejmě štěstí, Novou čtečku jsem si koupil z toho důvodu, že je menší, než ta stará, ta má velikost devět palců a obsah pouze jeden giga dat. Tehdy jsem si ji koupil na doporučení kamaráda, protože lépe zobrazovala data v PDF. Ale jinak je dost nepraktická vzhledem ke své velikosti. Do kasy ji člověk nestrčí. Deset let funguje bez potíži. Novou ano. A osm giga se myslím víc vyplatí. Umí toho také podstatně více, než ta stará a byla o mnoho lacinější.

Potřeboval jsem novou čtečku do nemocnice. V neděli jsem nastoupil na Bulovku na urologii s tím, že mi endoskopicky odstraní nádor v močovém měchýři, který mi zjistili v prosinci loňského roku. Přesně 13.12. Takové milé datum. Byl čtvrtek. Tušil jsem, že něco nebude v pořádku, když v moči krev a všechny výsledky, sono, krev atd, včetně cystoskopie ukazovaly, že všechno v pořádku je. Tedy až na CT. Tam došlo k lehčímu zklamání.

Vyslechl jsem informaci, vzal na vědomí, trochu se lekl, a jak mívám ve zvyku, začal přemýšlet, co teď. Při vědomí, že mám šest týdnů času do nástupu do nemocnice, začal jsem praktikovat olejo-bílkovinovou stravu. Podle doktorky Budwig. Přesně podle návodu. Když nic jiného, zlepšila se mi nálada, měl jsem a mám pocit, že tím nemohu nic zkazit. Nezříkám se ničeho. Ani moderní medicíny, ani alternativních postupů.

Pročetl jsem během toho času spoustu o nádorech jak se léčí, jaké jsou prognozy a vybral jsem si právě tu níže uvedenou metodu. Koupil dvě knihy dr. Budwig a říkám si, že tím opravdu nemohu nic zkazit. Kolegyně v blázinci s medicinským vzděláním mne v tom podpořily. Pochopitelně varovaly, že nejen strava, ale i medicína má své místo v terapii. Pokud je to placebo, ona zmíněná metoda, pak na mne působí ono placebo velmi pozitivně. Jak tělesně, tak psychicky. Ale nejen ona sama.

V těch knihách jsem se dočetl mnohé, co znám s čím normálně pracuji, protože onen psychosomatický přístup zmíněný jak v knize: „Rakovina, problém a řešení.“ Tak v „Velká kuchařka a učebnice olejo-bílkovinové stravy“ jsou řešení, které se běžně používají v solidní psychosomatice. Ale fakt je jeden. Nikdo na tomto světě, tu nejsme na věky, ani při nejlepším možném způsobu života. Takže asi tak.

https://www.olejovo-bilkovinova-strava.cz/h

Až do minulého pátku jsem normálně pracoval, v neděli nastoupil do nemocnice, v pondělí šel na výše zmíněný zákrok, probudil jsem se a bylo mi řečeno, že nádor nemohli endoskopicky odstranit, neb se k němu díky tomu, že byl ukryt v divertiklu, nemohli dostat. Takže jsem dnes šel domu s tím, že mi do týdne dají vědět datum další operace. Inu, jeden se nestačí divit. Na druhou stranu mít volno není marné.

Největší problém pro mne je v tom, že jsem musel informovat své privátní klienty, že budu nějaký čas mimo a že udělám vše, co bude v mých silách, abych se vrátil a mohl pokračovat v práci. Budoucností se nezabývám, žádný boj nevedu, nakonec nevím, jakého druhu je onen tumor, zda benigní, nebo maligní, to ukáže až histologie. V podstatě potíže až na tu několika měsíční krev v moči nemám. Dalo by se říci, že jsem v kondici.

Pokud se člověk dostane do takové pozice má několik možností. Buď zpanikaří, paniku jsem nedopustil, nebo se odevzdá osudu, což jsem také zas až tolik nedopustil, pustí se do boje, boj není můj styl, případně se rozhodne udělat, co je v jeho silách a počkat na výsledek. Tenhle způsob existence je mi nejbližší. Nakonec už mám podobnou zkušenost, kdy jsem byl v situaci, že mi hrozila nevyléčitelná choroba, ulcerózní kolitida a dost jsem si pomohl alternativními metodami. Plus mentálními technikami a změnou stravy, používám onen tehdy velmi úspěšný postup i dnes.

Říkám svým klientům, že jestli něco ukáže jejich odhodlání změnit svou životní situaci, pak jsou to zátěžové zkoušky, co nám život přináší. Nakonec, všichni víme, že život je omezený časově, nikdo nejsme nesmrtelný, na což mnozí rádi a často zapomínají. Budu jen opakovat, co jsem už řekl jinde. „Jde o to, jak se život prožije. Jestli v hrůze z konce, nebo tak, že se nestarám jak dlouho tu budu, ale jak tu budu.”

„Memento mori,” říká Písmo. Ano, jde o to jak život prožít, nikoliv ho probojovat. V boji jsou vítězové, nebo poražení. V životě si člověk buď užije, nebo si stýská nad nespravedlností světa. Samurajové říkají, že člověk, co myslí na smrt, žije dlouho. Protože si je vědom, těch rizik, kterým je nutné se vyhnout a díky tomu mít čas na věci, které udělat chce. Některým zkouškám se nevyhneme, jde jen o to, jakým způsobem jimi projdeme.

Pomalu si dávám do pořádku věci, co jsem zatím nechával být. Modlím se jak jsem se modlil, cvičím jinak, jinak se stravuji, čtu hezké knížky, nakonec na to tu čtečku mám, poslouchám pěknou muziku a koukám po holkách. Ta doktorka z Ukrajiny, co je mou ošetřující lékařkou na urologii, je fakt pěkná. A jak kdysi recitoval Petr Novotný v písní „Je všechno OK” 

A dokud ještě žijem, je všechno OK!