Sny starého chlapa

Probudil jsem se včas. Uvařil čaj, nechal jsem volně myšlenky plynout aby mi jen tak probleskla hlavou jedna písnička, co zpívá František Segrado, pod názvem: „Strážce plamene.”

Mám rád ty věci pánů Hapky a Horáčka. Sice jsou hlasy, že Hapka byl jeden velký kýčař, což si nemyslím, ale Horáček je vskutku skvělý textař, co umí vystihnout sny a touhy běžného člověka a dát je slov, která mne osloví.

Uvědomil jsem si, že ono album nemám, ale našel jsem, poslouchal, mezitím čekám na dodávkovou službu, co mi má doručit odšťavňovač. Prý mezi 8-10 hodinou. Pak musím na kontrolu k doktorce, stavit se v blázinci ve mzdovce pro potvrzení o příjmu za rok 2018, aby mi paní účetní mohla udělat daňové přiznání a mohl jsem včas a řádně zaplatit daně.

Běžný den, běžného člověka. Jak ty dny plynou, cítím, že bych vlastně ten běžný způsob života moc neměnil. I když jsem včera si tak přemýšlel, když jeden známý vyprávěl jak byl v New Yorku, sice služebně, ale přesto měl dost času se po tom městě rozhlédnout. Poslouchal jsem a pak mě napadlo, že by vůbec nebylo špatné to město navštívit.

Což není zas dnes takový problém, peníze bych na to měl. Jenže, pak jsem si vzpomněl na jednu knihu od Zdeňka Matěje Kuděje, což je dnes asi už tak trochu zapomenutý spisovatel, kumpán Jaroslava Haška, ze začátku minulého století, který popisoval své zážitky z toulek po USA, mimo jiné. On do té Ameriky a z té Ameriky odjížděl lodí. Tam díky lodnímu lístku, který vyhrál v Hamburku a z Ameriky, kde si cestu na lodi do Evropy odpracoval.

Co by byla taková moje představa ideální výpravy do Ameriky. Vystoupit na břeh coby námořník, vzít svůj loďák a procestovat Ameriku, pak se zase vrátit, najít loď, co pluje do Evropy a zase si tu cestu odpracovat. No, už jsem starý chlap, takže dnes bych asi měl problém, aby mě někdo najal, ale snít se dá i takhle po ránu.

Povídal Ondřej, to je ten můj známý, že by se mi asi líbilo obejít Manhattan, prý je to možné, kolem všech těch doků, přístavišť atd. Jo, to by se mi opravdu líbilo. Sny starého chlapa. Ale, když se dám do pořádku, mohl bych zkusit najít nějakou výletní linku, co by mě mohla dopravit na místo a vzít to kolem sochy Svobody, aby ji viděl, tak jak ji viděli ti přistěhovalci, námořníci po dlouhá léta v těch dobách, kdy se do Ameriky dalo jen lodí.

Asi by se mi nechtělo moc přes Ellis Island, jako přes něj museli ti přistěhovalci, ale jak říkám, nejlépe do Ameriky lodí. Je to delší, zřejmě to stojí víc peněz, leč sny jsou sny a život máme jen jeden. tak uvidíme, jestli se tohle ocitne v kategorii splněných snů, nebo zůstane jen u těch nesplněných. těch vlastně moc není. Zatím i s tímhle dnešním jen dva. Přejít severní Ameriku z Aljašky na Floridu pěšky a doplout do Ameriky lodí.

Z toho prvního snu se mi splnil tedy malý kousek, když jsem v roce 2008 šel pěšky přes British Columbia z Prince George do Vancouveru, což mi zabralo měsíc. Zrovna včera večer jsem na Spektru sledoval pořad o chlapovi, co každý rok žije na Aljašce mezi medvědy, tak mi ten pořad připomněl, jak jsem se cestou mezi těmi lesy, těch medvědů docela bál. No dopadlo to dobře.

Cesta dlouhá, jako většina mých cest. Skoro pořád mezi lesy. Tedy většinou, lidí málo, což mě zas až tak netrápilo, o dovolené nemusím být obklopen davy někde na pláži, jen ti medvědi mi dělali trochu starosti, ale zvykl jsem si. Hezky jsem se prošel, počasí docela ušlo, takové kanadské v červenci, země krásná. Tak aspoň něco z toho velkého snu jsem si splnil. Jo jo.