Občas sám sobě položím otázku, co má pro mne smysl. Jaký smysl má mé povolání? Jaký smysl má pro mne vzdělávání? Jaký smysl má pro mne psaní knih, blogů a divadelních her? Jaký smysl má pěstování přátelských vztahů? Atd atd.
Není vždy jednoduché si na tyhle a ještě další otázky odpovědět. Jestli si nějakou otázku nekladu, pak je tou otázkou, jaký má smysl život. Mohu si ji sice položit, ale domnívám se, že na ni odpověď nedostanu. Jednoduše neexistuje.
Z jakého důvodu, dělám to či ono, tam už je snadnější odpověď. Pokud dělám své povolání, ke kterému jsem se dostal ve svých čtyřiceti tří letech, pak je odpověď snadná. „Jsem prospěšný.” Alespoň mi tohle sděluje mé okolí.
Musím si sice zvyknout, že být prospěšný, ne vždy znamená být oblíbený, nebo milovaný. Z dlouhodobého hlediska jsem se mi dostalo sice jakéhosi uznání, ale že by se davy na ulici hrnuly se žádostí o podpis, to ani náhodou.
Ale i tak, je nutné podotknout, že být prospěšný je poměrně docela velká zábava, která je vylepšená tím, že se díky tomu i uživím. Vzdělávat se, tahle činnost mne skutečně baví, má smysl, že jsem prospěšný sám sobě. Mozek neatrofuje. Pokud neatrofuje mozek, neatrofují, alespoň ne tolik, další orgány.
Kdysi povídal pan docent Vinař na jedné přednášce. Tohle jeho tvrzení jsem si zapamatoval. Myslím, že měl pravdu. A opačně. Pokud neatrofuje tělo, pak neatrofuje , zase aspoň ne tolik, mozek. Jsme holistické bytosti. Tělo i duše jedno jsou. A epigenetika tuhle moudrost potvrzuje. EPIGENETIKA V tom článku, na který jsem dal odkaz je poměrně srozumitelně pojem „epigenetika” vysvětlený. Pak ještě v knize Bruce Liptona: „Biologie víry.” a „Spontánní evoluce.” Seriozní literatura, žádné šarlatánství.
Vrátím se k tomu smyslu konání. Umím-li se uvolnit, dát tělu i duši odpočinout, pak jsem prospěšný sám sobě i svému okolí. Řád říkám, že kdo se umí postarat sám o sebe, je prospěšný sobě i druhým. Sobě v tom, že prosperuje, je soběstačný, druhým tím, že je schopen být prospěšný a nemusí se o něj ti druzí starat.
Sice svou schopností se o sebe postarat vezme mnohým lidem, toužícím po moci nad druhými lidmi, příležitost jak si ho zavázat a díky tomu ovládat. Chce-li kdo být ovládán, chce-li kdo být „bezstarostný”, jak se někdy ti ovládaní tváří, nechť si nechá vzít možnost se o sebe a své věci postarat. Zcela určitě mu to vyjde.
Být svobodný, nezávislý, znamená občas dřinu, utrpení a bolest. Svoboda pro mne znamená, že se musím starat, nikdo se nepostará, většinou o pomoc nežádám. O pomoc žádám jen tehdy, když už jsem vyčerpal všechny možnosti. Vyčerpávat všechny možnosti může někomu připadat jako ztráta času, ale zase poskytuje jinou možnost. Možnost vzdělávaní.
Vzděláváme se celoživotně. Učíme se nové věci a zjišťujeme, že metoda: „Pokus, omyl” je nakonec nejlepší metoda. Vlastně, skoro všechny vynálezy byly vynalezeny metodou pokus, omyl. Psát knihy, divadelní hry, blogy, má pro mne smysl oslovení určité skupiny lidí, kteří se mnou sdílejí pohled na svět. Nemusí se mnou nutně souhlasit ve všem, leč vidí svět ve stejném úhlu a horizontu.
Smysl diskuse, pro mne není dosáhnout souhlasu se všemi názory, ale poskytnutí jiného pohledu, kterým se mohu, ale také nemusím řídit. Člověk s odlišnými názory, nemusí být nutně nepřítel. A nejde mi ani o to v diskusi vyhrát, spíše mi jde o ty jiné myšlenky.
Mnohokrát mi lidé a docela právem říkali. „Nejlepší cesta vede tudy.” Nejlepší byla, kratší, pohodlnější a více bezpečná. Jenže, jen na dlouhé a těžké cestě, se sobě člověk dozví nejvíc. Zátěž prověřuje.
Ovšem, postupná zátěž je asi nejvýhodnější a má pro mne největší smysl. Sílu získáváme postupně. „Rozdej, co máš, vezmi kříž svůj a následuj mě.” Říká Kristus uchazeči, co se ptal jak se stát jeho učedníkem.
Učedník se zarmoutil, protože se bál, že ten kříž neunese. A i tomu Kristus rozumněl a nesoudil ho. Ne každý máme na ty velké a těžké kříže. Každý na jinak těžký a i ty zdánlivě lehké, nás svou tíhou prověří. Konečně, dvanácti kilogramový ruksak, mě při čtyřiceti kilometrech denně na mých pěších cestách prověřil dost a dost. Nemohl jsem si stěžovat na malou prověrku.
Pokusil jsem si zformulovat, co a z jakého důvodu má pro mne smysl. Záměrně se nezabývám tím, co pro mne smysl nemá. Protože nikdy nevím, co jednou může mít jednou smysl. Možná už dnes, zítra,nebo také nikdy. Ale tohle jednoduše v tuhle chvíli nevím. Jo jo.
