Složitě mluvit a jednoduše pracovat

Mám rád jednoduchá řešení. Nastane-li situace, vždy si položím otázku, jak co nejjednodušeji by šlo cokoliv udělat?

Dost často slyším: „Tohle nemá jednoduché řešení, jak si myslíš.” Tuhle větu používají třeba lidé, kteří zahájí nějaký, jak se dnes říká, projekt, aby ospravedlnili, proč v něm pokračují, i když není ani výhodný, ani výnosný, jen zátěžový. Párkrát v životě jsem něco začal a nedodělal. Zjistil jsem, že pokračovat v práci by bylo natolik nákladné a devastující, že lepší je zastavit všechno, smířit se ze ztrátou a začít něco jiného.

Existuje taková pověra, že aby byl člověk sám před sebou v pořádku, musí dodělat, co začal. Bylo dost věcí, které jsem rozdělal a nedokončil. Začal, nějaký čas na nich pracoval, abych zjistil, že jediný jejich přínos byl v tom, že jsem se přesvědčil, že tudy cesta nevede. A dokonce si myslím, že i přesto, jsem v pořádku.

Opustil je bez lítosti, pocitu viny, dokonce s úlevou, že už mám tu věc za sebou a mohu se věnovat něčemu jinému. Pro sebe užitečnému. Být sám sobě užitečný se mnohdy vykládá, jako být sobecký. A být otevřený druhým myslet jen na druhé a nikoliv na sebe, jako ctnost. Ani jedno neplatí zcela.

Byly doby, kdy jsem se ptal sám sebe, zda to divadlo, které dělám je pro mne opravdu tak důležité, že mu budu věnovat svůj volný čas, a budu vkládat úsilí do shánění prostředků a zařizování všeho, včetně přemlouvání lidí aby pokračovali a dodržovali dohody, které udělali. Zjistil jsem jedno. Mám divadlo rád, ale nechci mu obětovat všechno. Zdraví, čas, peníze, když ti druzí nemají zájem na stejné úrovni.

Vzpomínám si, jak se tvářili udiveně, některé členky souboru, když začaly si na den premiéry vymýšlet „neodkladné” povinnosti, které jim bránily přijít na zkoušku před premiérou a já jsem jim oznámil, že mají-li takové povinnosti, pak se nedá nic dělat, premiéra nebude, klidně oželím ten rok práce a budu se věnovat něčemu pro sebe zajímavějšímu a užitečnějšímu. Nechtěly obětovat rok dřiny, tak neodkladné povinnosti, přesunuly. :-)

Jistěže by mi bylo líto té práce a úsilí, ale jsou děje a události, které nehodlám riskovat, ač jsem zvyklý riskovat docela dost. Spolupracuji-li s někým, kdo má tendenci mi dávat najevo, že mi spoluprací se mnou prokazuje laskavost, dost často se rozhodnu, že nemusím přijmout každou laskavost, kterou se mi kdokoliv snaží prokázat. Pak je po složitosti.

Umět opustit a umět se smířit s neúspěchem, není nic jednoduchého. Lidé mnohdy mají pocit viny, že málo pracovali, málo se snažili, že stačí jen vydržet a ono by se to zlomilo. Jenže pokud se opakují stále a stále jen neúspěchy, pak je zřejmě něco špatně. A opakovat špatná rozhodnutí a očekávat, že z nich budou dobré výsledky je zbloudilé a zpozdilé. Dá se t demonstrovat na následujícím příkladu.

Občas čtu nářky na systém vzdělávání a jeho výsledky. Možná jsou ty nářky oprávněné, ale zdá se mi, že pokud lidé touží po snadném vzdělání, pak dělají dobrou službu zaměstnavatelům. Dobrou službu v tom smyslu, že zaměstnavatelé přestávají klást důraz na vysokoškolský titul jako jistou záruku kvality, tím pádem zvyšují požadavky na rozsah práce, už nejsou vysokoškoláci těmi, co poskytují kvalifikované služby a snižují tak zaměstnavatelé své mzdové náklady.

Vysokoškolský titul ztrácí na hodnotě. Vyžaduje se i tam, kde je zcela zbytečný, a za mnohem nižší plat, než kdysi. Lidé si prodlouží mládí, skoro bych řekl dětství aby zjistili, že jejich dlouhodobá investice minula cíl. Tuhle chybu opakují a opakují další a další, aby nakonec se jim ukázalo, že ucelené dlouhodobé úsilí o vzdělání je kontraproduktivní.

Za ty peníze mohli pracovat už dávno a mít jistou míru mistrovství v oboru, ve kterém začínají mnohdy ve třiceti. Jistě je například příjemné studovat kulturní antropologii, mám doma dost knih zabývající se touto disciplinou. Byly doby, kdy mne hodně zajímala.

Přečetl, seznámil se s oborem, ale abych to šel studovat, a po studiu, šel pracovat do neziskovky, kde budu vyplňovat dotazníky na granty, nebo dělat něco jako streetworkera, mít plat na úrovni prodavačky v supermarketu, na to skutečně nemusím mít vysokou školu. Většina těchto vysokoškoláků končí na pozicích, které neodpovídají rozsahu jejich vzdělání. Právem!

Znám dost takových, co pak mají krámek s orientálním zbožím, pracují v bance u přepážky, mají magisterský titul a plat prodavačky pojištění, neb ničím jiným v tu chvíli nejsou.

Umí napsat esej, umí vyložit genderová rizika společnosti, mluví o sociologii, citují Nomského, nebo Yaloma, píší sáhodlouhé politologické úvahy nad stavem společnosti. Ovšem o skutečných problémech lidí vědí jen málo, protože do svých skoro třiceti let se pohybovali v uzavřené společnosti a k tomu mají pocit, že si jich ostatní neváží jak by měli.
Tohle všechno celé, se odehrává na pozadí jejich opakovaném omylu o dobře investovaném času a peněz.

Někteří se pokoušejí podnikat v maloobchodu, typu prodejny látek, oděvů, restaurací, kde většinou krachují, protože nájmy jsou vysoké a prodej malý. V restauraci je jedno každému jestli mají titul, či nikoliv. Zajímá zákazníka, cena a kvalita služby, nikoliv vzdělání

Pak viní ze svého neúspěchu kapitalismus, protože mají pocit, že jsou zneuznaní géniové, neboť byli vychováni v tom, že jsou osobnosti, ještě dřív, než něco skutečně dokázali. Hrají si na elity, trousí moudrost kudy chodí a nula od nuly pojde. Kapitalismus jsou série samostatných rozhodnutí o prioritách a neustálé učení se ze svých omylů. Mimo jiné.

Já si zas až tolik starostí o vzdělanost společnosti nedělám. Frackové, co mají pocit, že svět je jejich, velmi brzy zjistí, že na osobnost se nehraje, ale na výkon. Že zaměstnavatel není maminka, která děťátku donese snídani do postele, ale bude chtít práci. Že složité intelektuální úvahy nikoho nezajímají, možná redaktory Literárních novin, nebo Respektu, ale jinak jen a jen jasná praktická řešení, která fungují. Tady a teď.

Rád si Respekt, nebo Literární noviny občas přečtu, rád si přečtu knihu o židovství, nebo teologickou úvahu na libovolné téma, ale jen občas a pak se věnují praktickým záležitostem svých klientů. Pokouším se je dovést k poznání, že vzdělávání při zaměstnání je celoživotní nutnost. Že čím je systém, jednodušší, tím lépe se spravuje.

Ano jsou obory, kde se složitosti asi nevyhneme, třeba kvantová mechanika, nebo anatomie, chemie, biologie, fyzika a další jim podobné exaktní obory atd, ale jinak v běžném životě, malá, úsporná opatření složená do funkčního systému, kde se dá jeden vadný článek nahradit druhým je nejvýhodnější způsob bytí. Tedy z mého hlediska a zkušenosti. .

Je sobota, mám čas na filozofování o životě, ale přijdou odpoledne Martin s Petrou a budeme hledat co nejsrozumitelnější výraz pro předváděné divadlo, tak aby divák žil s herci, prožíval s nimi jejich smutky, starosti a radosti. Budeme o tom složitě mluvit a pokoušet se jednoduše vyjadřovat. Složitě mluvit a jednoduše pracovat. Jo jo.