Nedám a nedám si poradit

Měl bych jít nakoupit, neb jsem zjistil, že mi dochází lněné semínko, které jsem včera, když jsem dělal nákup, zapomněl koupit. Na koho bych to tak svedl?

Jasně, na mou lásku, protože se mě nezeptala jestli je lněného semínka dost. Není! Budu muset překonat svou lenost a jít, zřejmě večer po fotbalu, hraje Sparta s Plzní, uvidíme jak to dopadne, nakoupit. Díky kapitalismu jsou obchody, tedy některé otevřené a tak uspokojím svou vášeň pro lněné semínko, které rozemelu, míchám s medem a tak si dělám snídaně.

Kombinace lněných semínek, medu, tvarohu, mléka, lněného oleje a ovoce mi dělá náramně dobře. Přesný návod se dá najít na stránkách olejovo-bílkovinové stravy. Kupodivu se to nepřejí. Kombinace různého ovoce a třeba vanilky, skořice, oříšky, tedy pokud je nesežeru samotné, ty oříšky, nemá chybu.

Takže mám jen tak tak ještě na jednu porci semínek, a pak finito. Dopoledne se mi nechce, to je v krámu v sobotu moc lidí. Nemám návštěvu obchodu a ordinace jako společenskou záležitost. Nerad čekám v dlouhých frontách, kde do mě strká biomatka ověšená dětmi, plným vozíkem zdravých potravin a domlouvající dětem, aby neloudily čokoládu, protože je nezdravá.

Párkrát jsem sledoval taková utkání, občas vyhrálo dítě, občas rozzuřená biomatka, která, ač se tvářila zcela klidná, nakonec neverbálně nebyla schopna zamaskovat svůj vztek. Osobně si myslím, že dítě má vědět, že se táta, máma zlobí a že je vodsaď až pocaď. No, nepletu se do těch půtek, pokud mohu, rychle se vzdálím. Ale v těch supermarketech, kde mnohdy jsou největší lahůdky pro děti u kasy, je to obtížné.

V jedenáct má dorazit známý, odpoledne v neurčený sice čas, ale předpokládám, jak znám svoji nejmladší dceru, kolem druhé, že dorazí se zetěm. Pochopitelně, nebudou obědvat, jak mi do telefonu vysvětlili, což není zas až taková tragédie, čaj a kafe si umí udělat sami, většinu návštěv mám už vycvičený, a pokud má někdo žízeň, vodu si natočí, chuť na kafe, či čaj, klidně si udělá sám.

Každý podle své chuti. Tuhle metodu jsem odkoukal v Chile, kde v každé hospodě, když jsem chtěl kafe, postavili přede mne plechovku s kafem a cukřenku, přinesli hrnek, já si dal kafe jak jsem zvyklý, stejně tak cukru, zalili horkou vodou a hotovo. Já jsem tu metodu vylepšil o tu skutečnost, že vodu do konvice si dá každý sám, vybere si hrnek, co mu vyhovuje, mám sbírku nejrůznějších hrnků a sleduji, jak jim to jde.

Pokud jim kafe, čaj nechutná, mají smůlu, co si udělali, to mají. Nemůžou pomlouvat, že bylo silný, slabý, prostě bylo takový, jaký si ho udělali. je zadarmo a podle jejich představ. Co by mohli chtít v tomhle směru ještě víc? Odpoledne jim udělám a sobě také trochu čerstvé šťávy, čtu si zrovna knížku od Dr.Normana Walkera o šťávách, kterou jsem dostal k odšťavňovači, údajně se ten člověk dožil 116 let, i když jiné prameny hovoří, že jen 99,5, říkali mu prý „Šťávička.” Leč on všechny posměváčky přežil.

Dostávám „moudré rady,” leč nevyžádané rady od jedné komentátorky na iDnes, které okamžitě mažu, neboť pokud potřebuji radu, zeptám se, pokud mám pocit, že radu nepotřebuji, dám poradci jasně najevo, verbálně i neverbálně, že nemám zájem. Některým se to musí opakovat, protože ač se chlubí svým vzděláním a rozsáhlými znalostmi, nemají ani šajnu, že o jejich dobře míněné rady jaksi není zájem.

Ano, mnozí jedinci chodí světem, trousí rady ač nežádáni a pak to vypadá mnohdy, že netrousí rady, ale jen trus. A je jim divné, že nejsou příliš oblíbeni mezi těmi, kteří mají pocit, že jsou dospělí a pokud něco potřebují, tak si řeknou, pokud ne, tak se neptají. Pochopitelně na svou odpovědnost.

Sice mají ti trousilové někdy škodolibou radost, když takzvaně ba jejich slova dojde, a říkají: „jsem to říkal/a.” Ale zase diví, že jejich popularita se po takovém prohlášení nezvyšuje.

V tom právě spočívá ten rozdíl mezi lidmi, kteří umí sdělit informaci tak, že je přijata a mezi těmi, co ač se snaží sebevíce, sluchu u „potřebných” nedojdou. No nic, pustím si nějakou pěknou muziku a budu čekat na návštěvu. Jo jo.