Rudé prapory vlály, frontu na maso jsme stáli

Pátek, dovolená a klid. Zatím. Zítra je výročí Vítězného února, tedy komunistického puče, co ovlivnil tuhle zem na kolik desítek let.

Prý socani hodlají se vrátit za pomoci zdanění, do těch starých nijak dobrých časů, kdy se „dělníci,” vládnoucí pod rudým praporem, dělili s pracujícími o všechny plody jejich práce. Jestli tohle socanům vyjde, pak budou mít pracující, podobně jako v těch letech mezi 1948-1989 jen to co si zaslouží. Všichni stejně chudí a všichni stejně namíchnutí. Mnohem víc než jsou namíchnutí dnes. Bolševická pěst dopadne na všechny, co nejsou členy klanu.

Blbý na tom je, že pracující za málo peněz, víc mít nebudou a ti, co vydělávají víc, budou mít méně a k rozkradení zbude neo-bolševikovi mnohem více. Někteří se za ukradené peníze, těm „bohatým” nehorázně napakují, jenže méně vydělávající vidí jen ty „spravedlivě” zdaněné. Co mají víc než oni.

Ale to už je úděl všech závistivých, že si sice nepolepší, ale mají ten dobrý pocit, že ta svině od vedle už nemá na nový auto každý dva roky, pouze jednou za pět let. Ale ten pocit je zcela rozhodující. Užijí si ho a pak budou opět počítat pěťáky. Netuší, že čím víc vydělává střední třída, tím víc zbude na ty pokladní ze supermarketu. Například.

Ono obyčejně část lidí, je málo prozíravých a klidně zničí cokoliv, jen aby uspokojili svou touhu po „spravedlnosti.” Tedy jejich spravedlnosti. Dosáhnou ji a pak se dost často rozpláčí, protože nezůstane kámen na kameni. Díky jejich úsilí o spravedlnost není dost především pro ně. I tam, kde to předtím bylo alespoň trochu snesitelné.

Znám pár lidí, kteří říkali. „Dostal jsem vztek na ODS, volil jsem ANO. Nebo komunisty.” Nechali se ovládnout emocemi, ty vyprchaly, aby nakonec se vztekali ještě víc, když zjistili, co udělali. Jistě, ve „spravedlivém” vzteku na zloděje, volili ještě větší zloděje. Neznám větších zlodějů, než jsou bolševici.

Naučit se alespoň mírnému sebeovládání, ulehčuje život. Pokud člověk dá na varování, které se obvykle s pocitem pomsty objevuje, pak si ušetří spoustu následných výčitek, které ho později díky rozhodnutím ve vzteku doženou. Nejedná se jen o volby, ale o celoživotní rozhodnutí. To, že jsem se naučil dát na to varování, tedy z větší části svých rozhodnutí, zapojil rozum, uchránilo mne od mnohého, co bych musel pak složitě řešit.

Lepší je mnohdy neříct, nebo neudělat nic, nechat být a ono se to vyřeší samo. Zemědělští dělníci se mnohdy radovali v minulém století v padesátých letech z toho, že jejich zaměstnavatele, co je vykořisťovali, rozkulačili. Pomohli zbourat komunistům kapitalismus, aby nakonec zjistili, podobně jako sedláci jinde, že kapitalista potřebuje pracovní síly ve výrobě, platí víc, oni si polepší a nemusí se nikomu nic brát.

Zjistili, že sedlákům sice bolševik vzal všechno, jim nedal nic, stejně šli dělat za pár korun do fabriky. Jen ty fronty na maso se rozšířily. Násilná kolektivizace byla neefektivní. Zničila strukturu, která by se časem evolucí proměnila, jako se proměnila všude jinde. Sedláci by dřeli stejně, museli by díky nedostatku dělníků zefektivnit výrobu za pomoci mechanizace, malé vlastníky by tak jako tak zlikvidovala nutnost hospodařit na větší ploše.

Ale šlo by vše bez násilí a bez mrtvých, zavřených, bez zničení vesnice jako takové. Ano, není nic snazšího, než zákonem někomu něco ukrást. Nedomyslet, co to udělá. Nedohlédnout k horizontu. Čím víc zákonů, tím víc neštěstí. Ale vykládejte něco takového chytrolínům, co mají pocit, že vědí zcela všechno a přitom jim máma musí namazat chleba k snídani chleba, protože oni ani nevědí, kde ten chleba máma má, natož aby tušili jak se chleba rodí.

Tak nic. Vyrazím do města. Koupit si nějaké etno oblečení. Nedávno jsem si už něco koupil, zjistil jsem, že je pohodlné, příjemně se nosí a jsem krásně barevný. A musím chvátat, dokud na ty věci se nestojí fronty, jako za dávného totáče. Ale doufám, že se za svého života front na maso, nebo hadry v Tuzexu už nedočkám, že socani to nevyhrajou a lidé dostanou rozum. Jo jo.