Prsa na volno

Jedno z asertivních práv, je právo říci: „Já nevím.” Ono právo mi poskytuje možnost dát najevo, že nemám potřebu vědět vše a zabývat se vším, co si kdo myslí, že bych se tím zabývat měl.

 

Těch asertivních práv je deset a uvedu je v odkazu. Chci se zabývat dvěma asertivními právy a tím druhým, o němž budu mluvit, je právo říci: „Já ti nerozumím.” V odkazu jsou ty práva jasně vysvětlena a tedy nebudu zdvojovat něco co už jiný dost dobře popsal.

Deset asertivních právTakže máme právo nevědět a právo druhým lidem nerozumět. Máme právo se nezabývat cizími požadavky a klidně na ně odpovědět. NE! Tohle všechno můžeme udělat, pokud jsme ochotni nést důsledky svého odmítnutí, rozhodnutí se nezabývat požadavky, otázkami, případně přiznat svou nevědomost, či neochotu se zabývat prohlášeními jiných lidí.

Pokud výše uvedené nejsme ochotni udělat, nést důsledky, a chceme jen ty výhody, z těch práv vyplývající, brzy zjistíme, že máme ve společnosti potíže,mnohdy větší, než jsme zamýšleli mít. Takže právo ano, ale s vědomím, že je dobré ony práva uplatňovat dost uvážlivě.

Osobně jsem si vědom svých práv nevědět a nerozumět. A pokud mi někdo položí otázku na kterou neumím odpovědět, klidně řeknu: „ Já nevím.” A pokud někdo mluví nesrozumitelně, pak klidně řeknu: „Hele, moc nerozumím tomu, co říkáš.”

Ale zjistil jsem, a dost mě k tomu kdysi před léty přivedl Jirka Růžička, jinak můj poslední výcvikový lektor, že říci někomu, nebo o něčem: „Nevím, nerozumím,” je sice mé právo, ale ono uplatnění toho práva není vždy výhodné pro mne.

Ano mám právo se nezabývat vším, ale jsou děje a řeči, kterým pokud nerozumím, nic o nich nevím, mohou mne ohrozit, mohou ohrozit mé vztahy, mohou ohrozit můj profesní život. Atd. Na jedné straně právo, na druhé přirozená obava, která je nutná pro korekci našeho chování, abychom se nedostávali do zbytečného rizika.

Takže, pokud mi druhý člověk na moji otázku typu: „Co se děje? Odpoví: „Nevím.” Pak vezmu v úvahu jeho právo nevědět, leč mohu říci něco ve smyslu. „Když řekneš nevím, může se stát, že zablokuješ porozumění, které nastane, hledáš-li pochopení toho, co se děje. S tebou i s lidmi kolem tebe.”

Ano mám právo nevědět, ale na druhou stranu jsem si vědom toho, že vědění je MOC. Moc na sebou, moc nad mnohými ději, které v případě vědění se mnou nevláčí sem a tam. Tedy mám právo nevědět, pro určité situace je uplatnění tohoto práva důležité, leč čím víc vím, víc vnímám a rozumím, tím víc jsem schopen najít v tom nebezpečném světě trochu víc bezpečí pro sebe.

Už dávno jsem si všiml, že největší mocí nad druhými lidmi vládnout ti, kteří dokáží mlžit, vyvolávat nejistotu, slibovat, vyhrožovat, a tím vším udržovat druhé lidi v napětí, kdy své sliby splní. Očekávání a nejistota jsou situacemi, kterými vládnou manipulanti.

Nevědět a nerozumět znamená mnohdy ohrožení sebe sama. Porozumění sobě samému, porozumění svým motivům, vede k rozeznávání motivům u druhého. Jestliže někdo trvá stále na svém, mohu porozumět důvodů, pro které tak činí. Porozumět důvodům, neznamená dát druhému diagnosu, nebo se stát čtenářem jeho myšlenek. Většinou ono porozumění ani nevyslovím.

Ovšem, mnohdy slova: „Já rozumím tomu, co říkáte, já vidím, že vám není v tuhle chvíli dobře, protože jsem obdobnou situaci zažil, tuším, či vím jak asi prožíváte současný děj.” Může otevřít prostor pro domluvu.

Jirka Růžička varoval například před tím, říci člověku, který je v nouzi a přichází za druhý člověkem s požadavkem porozumění své situace, aby ten žádaný o porozumění, řekl. „Ale vůbec ti nerozumím.” On měl na mysli hlavně terapeuty, protože za těmi přicházejí lidé, co jim nikdo nerozumí s nadějí, že jim ten terapeut porozumí. A pokud ani terapeut nerozumí, pak on má za to, že je vše ztraceno. Takže se střežím klientovi nerozumět.

Ale pokud mám zájem se s druhým člověkem dorozumět, pak bych se měl vyvarovat slov. „Vůbec ti nerozumím.” Spíš hledat, a vyslovit to, čemu rozumím, co je pro mne srozumitelné. Případně říci. „Vím jak je mě v takových situacích a možná i tobě je podobně.”

Nadává-li mi někdo v diskusi, mohu se ohradit, což většinou udělám a zároveň mohu rozumět,že tomu člověku je v té debatě hloupě a on se snaží svým útokem se zbavit svého strachu, že se bude cítit nepatřičně v tom případě, že nezíská převahu v diskusi.

Stejně tak rozumím genderovým aktivistkám a feministkám, že jejich chování je založeno na strachu, že budou ovládnuty, budou zneužívány, pokud nedokáží zabránit „obtěžování” mužů v denním kontaktu. A stejně tak rozumím ženám, které nemají problém ukázat i v Americe prsa, pokud jsou mladé a krásné, protože chtějí se o svou krásu podělit, aby získaly uznání, případně různé výhody z krásy plynoucí.

Ani muži, ani ženy se nechovají a neprožívají jednu situaci stejně.

Muži, kteří se stydí a bojí se zesměšnění před ženou, většinou jsou „morálně“ založení. A pak třeba jde o kariéru a co by tomu řekli lidi, kdyby zjistili, že třeba jeho, pána usedlého vzrušují mladé nymfičky. Nebo prsaté ženy. Či něco jiného. Případně se bojí, že ty ženy nad nimi budou mít moc a vládu z moci plynoucí. A hlavně se ti „ctnostní muži“ bojí odmítnutí a znevážení své důstojnosti.

A ženy? Co jedna považuje za roztomilý zájem, druhá považuje za nehorázné obtěžování a když nahá prsa, tak jako projev své svobody: Jako bych slyšel:
„Protože když chlapi mohou chodit svlečeni do půli těla, co bychom nemohly tak chodit my svobodné ženy. A opovažte se ale někdo na má prsa čumět.”
Druhá zase za možnost jak vzbudit zájem o svou osobu. Pochlubit se svojí krásou a získat obdiv. Některé nahá prsa na koupališti zase inzerovaly, jako náramné pohodlí. Jedna mi řekla, cituji: Žádný chlap neví, jaká je to úleva, když mám kozy na volno, a neškrtí mě podprsenka.”

Nakonec, už jsem zažil docela mnohokrát, že ženy zcela cíleně mi nabídly pohled na své vnady, které měly a jichž si byly vědomy. U jedné jsem její počínání, co by mladý muž komentoval slovy: „Paní doktorko, nic proti tomu, ale když se takhe předkloníte, je vidět zcela vše.” Jen se usmála. A byl to krásný týden v lázních. Já mladý, ona mladá a z postele jsme skoro nevylezli. Málem jsme se zapomněli léčit a vodu léčivou popíjet.

A pořád platí. Mám právo říci, já nevím, a mám právo říci, já ti nerozumím. Jo jo.

 

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Jan Jílek | čtvrtek 20.9.2018 10:54 | karma článku: 17,36 | přečteno: 944x
  • Další články autora

Jan Jílek

My pony, rifle and me

20.6.2019 v 16:58 | Karma: 36,68

Jan Jílek

Sladké je žít

26.5.2019 v 11:03 | Karma: 31,02

Jan Jílek

Zbytečný pocit viny

8.5.2019 v 19:23 | Karma: 32,02

Jan Jílek

Nikdo nic za nikoho neodžije

26.4.2019 v 21:14 | Karma: 22,49