Prokrastinace, nechci být lepší, až budu nejlepší

Dal jsem dnes na FB, jedno ze svých zásadních životních prohlášení, kteréhož se dlouhodobě držím.   Jsem líný a jsem na to hrdý. Ať žije prokrastinace! Mé chyby jsou jen mé chyby a musím s nimi žít jen já sám.  

Co je prokrastinace si každý najde sám, google.cz mu v tom pomůže. Osobně mě „dojímají” všechny ty návody, jak být lepší, ještě lepší až budu nejlepší. Si tak říkám, budou-li všichni nejlepší, jak se nám asi bude žít? Tedy nejlepší podle všech těch koučů, co nás hodlají vést k dokonalosti, zvýšenému výkonu a k co možná nejlepšímu uplatnění na trhu práce. Tedy mi z toho vychází, jak být co nejlepší podle představ svého zaměstnavatele.

Nepochybně je dobré, když se lidé dohodnou a dokáží si vyhovět. Umí spolupracovat a mít radost z vykonané práce. Ale plnit veškeré představy svého zaměstnavatele, nemít možnost pracovat podle své metodiky, to bych měl asi dost velký problém. Nic, nebudu tu řešit problémy. Problémy nechám prokrastinačním koučům.

V rámci prokrastinace, tedy srozumitelně řečeno, byl jsem jsem líný vystoupit na Smíchově z 12, tak jsem jel až na Vltavskou tramvají. Měl jsem čas, spočítal jsem si, že stíhám časný ranní nástup do blázince. Tam mám být každé pondělí, pokud nemám chorobu, či dovolenou v 11 hod. Koukal jsem po holkách, jelo jich pěkných docela dost. Psal jsem své lásce, že mi může zamávat z terasy Orka, kde má ateliér. Nestihla to.

Třeba jindy. Nakonec má dávat pozor, pořídit si kvalitní dalekohled, aby rozeznala čísla tramvají a ksichty osob z nich vystupující. Takhle se vymlouvala, že si upozorňující SMS, přečetla pozdě. No nic, připravila se svou nepozorností o možnost mi zamávat.

Jo, kde jsou ty časy, kdy si lidé mávali, kapesníky bíle svírali. Si tak říkám, jestli by měla kapesní. Aby to bylo stylové, jako za starých časů, kdy básníci básně v tomto duchu psali. sbohem a šáteček, chcem-li se setkati, nelučme se radš tedy. Psával Nezval. Jo, lidé svírali kapsní, mávali, slzy stírali, klobouky snímali.

Krásně je to vidět ve starých dokumentech. Kde dneska někdo svírá kapsník bílý, či klobouk vyhazuje nadšením do vzduch. Ani ho lotři nesejmou, když k nim přistoupí dáma a podá jim ruku. Natož, když vejdou do místnosti. Klobouk ani čepici nesejmou v kostele a v divadle. Zřejmě jim to nikdo neřekl. Asi v rámci genderové rovnosti. Když dáma v kostele nesundá klobouk, buran taky ne. Nakonec, co bych tak mohl chtít v zemi, kde president málem blije na korunovační klenoty a hůlkou ukazuje premiérovi, kde je ho místo.

Můj táta byl opilec, ale věděl, co se sluší a patří. Nebyl věřící, ale když jsme se šli ve Staré Boleslavi podívat na místo, kde zabil Boleslav Václava, kostel byl otevřený, měl jsem na hlavě čepici, vlez sem tam tak mi jednu vrazil, že jsem druhou málem chytil o zem. Pravil: „seš v kostele blbče.” Sem v těch čtrnácti moc nechápal, proč si mám v kostele sundat čepici, ale pamatuji si dodnes, že v kostele se klobouk, nebo čepice na hlavě nenosí. Že to dělají jen burani, co nemají úctu k náboženství a víře druhých.

Nepochybuji, že se najde „mudrc”, který mi bude chtít vysvětlit, že jeho něčí náboženství a víra nebere, ovšem je pak v mých očích pouhopouhý buran. S burany nediskutuji. Burany ignoruji. Burani na nic neberou zřetel. Tak už to bývá. Podobné tomu, když mi někdo v diskusi, ač mě nikdy neviděl, nezná, bezostyšně tyká. Má za to, že na internetu si prostě všichni tykají. Takové lidi prostě a jednoduše mažu. Můžou si jít stěžovat kam chtějí. Ani se s nimi nedohaduji.

Tak, půjdu něco dělat. Práce sice není zajíc, neuteče, ale sem tam je dobré se něčemu pracovnímu věnovat. Prý práce šlechtí. A jestli za práci i platí, pak je to krásné. Jo jo.