Po okreskách České republiky

Vyrazili jsme v pátek odpoledne na výlet. Rychlou Škodou Felicií. Směr Slavonice, po okreskách České republiky. Jezdit po dálnici, nic člověk nevidí.

Měl jsem sice sebou tábornické vybavení, ale usoudil jsem, že
jsem se v životě naspal na holé zemi dost a dost, to samé ve stanu,
tedy by nezaškodil nějaký luxus. Ten jsme si dopřáli ve Vlašimi v
pensionu Sylvie.

Abych nezahálel, začal jsem kreslit v rámci tréninku předsíň. Moc
mi to zpočátku nešlo, pak jsem trochu pochopil, jak je to s úhly a
skoro mi vyšla trojrozměrná kresba na dvojrozměrném
papíru. Povzbuzen úspěchem, jsem se dal do kreslení židle. A byla
půlnoc. I židli jsem nakreslil. Sice ne za pomoci pravé hemisféry,
ale nakreslil.

Ráno bylo krásné, přesně jak v písni Waldemara Matušky:
„Ráno

Ráno je modrá tůň a břehy jsou bílý, v zátoce slunce dávno
zahnalo chlad…. Sice nám chyběla zátoka, ale slunce bylo dost
a dost, takže jsme se stavili v parku vlašimského zámku, kde byly
nádherné stromy. Duby, jaké jsem předtím neviděl. Vlašimský zámecký
je nádherný.

Chvíli poseděli, pak vyrazili. Uvědomil jsem si, že jsem nikdy
nebyl v Pelhřimově. Zastavili jsme i tam. Krása Pelhřimovského
centra mne zaskočila. Nečekal jsem, co uvidím.

Pelhřimov je krásné město, leč dáma v cukrárně na náměstí
byla sice ochotná, leč otravná se stížnostmi na svou profesi. Prý
je brigádnice a má takové potíže. Její drnčivý hlas vyhnal mou lásku z
cukrárny ven. Já dopil kafe a šel také. Litoval jsem, že jsem doma
zapomněl svůj plynový vařič. Mohl jsem si udělat lepší a vyhnout
se drnčení. Možná by dáma mohla kandidovat do parlamentu. Tam by
drnčivost a schopnost si stěžovat komukoliv využila lépe než v
sobotu dopoledne v cukrárně.

Před Kamenicí nad Lipou jsme odbočili opět do prérie a mířili
na Strmilov. Z toho kraje pochází jedna z mých manželek, tedy jsem
ukázal své lásce, kde jsem nějaký čas v dobách svého mládí žil,
pracoval a se svou první ženou se seznámil. Po krásných, prázdných
silničkách jsme jeli směr Dačice. Inu, jít pěšky, jako jsem tam
šel před dvaceti lety a jet autem, je rozdíl. Co mi trvalo tehdy
ze Strmilova, do Dačic půl dne, přejeli jsme za půl hodiny.

Vlastně, na co jsem míval kdysi týdny, najednou jsme zvládli
pohodlně za necelý den. Z Dačic do Slavonic, kde mne vyděsilo
množství turistů, šli jsme se podívat na jedno místo, kam kdysi
ráda chodila má láska, navštívili její dávné známé a jeli
domu. Hezký výlet. Zjistil jsem, že jsem stále alergický na značné
množství památek v jednom, či dvou dnech, a víc jsem už vidět
nechtěl. Ale ta mozaika na kostele Božího těla ve Slavonicích je nádherná

Jak jsem byl zvyklý cestovat pomalu, mít čas, co vidím
strávit, neb, většinou jsem navštěvoval památky jen ty, na které
jsem narazil, což nebylo každý den a pohled na kopce, lesy, vodu
mne neomrzí. Takže už jsem viděl toho dost, projel se místy, kde
jsem kdysi žil, nostalgii uspokojil a nákup v Lidlu na závěr byl
romantický tak akorát. Měli jsme řízky, koukal jsem na Spartu,
tedy zase remíza. No, nevím, nevím. Ale jinak výlet byl
akorát.

Stejně obdivuji lidi, kteří dokáží v jednom týdnu zcestovat
půl Evropy, zkouknout, co je zajímavého, nafotit tisíce fotek,
mít pocit, jak si užili. Viděl jsem tři náměstí za dva dny, jeden
park, pár kostelů a stačilo. Zas někdy příště. Ale cestování po
těch okreskách je opravdu Boží. Jo jo.

…má dívka závodník, dá na plyn nohu dlouhou, jedu smyk   málem jsem nebožtík…