Naprostá jednička

Užívám si domova. Chvíli spím, chvíli čtu, střídám mezi „Intelektuálové,” od Paula Johnsona a „Zámky naděje.” Od Pavla Kohna.

Intelektuálové jsou skvělou knihou, která se dá číst na přeskáčku. „Zámky naděje,” jsou plynulým vyprávěním o fenomenu, jménem Přemysl Pitter a „jeho dětí,” pro které se angažoval po roce 1945, když se ty židovské děti vracely z koncentračních táborů, staral se i o německé sirotky, dokázal pro ně získat několik státních zámků, kde se ty děti vzpamatovávaly ze všech těch hrůz, co je během jejich dětství potkaly.

Neuvěřitelná věc. Doporučuji k přečtení a seznámení všem těm, kdo se holedbají svou pomocí druhým lidem, aby si přečetli alespoň tenhle odkaz, kde je v kostce jeho život popsán. Přemysl Pitter Pak si možná ledacos uvědomí. Než si začnou stěžovat na nevděk.

Lidé, co mají potřebu pomáhat druhým, angažovat se ve prospěch druhých se někdy dostávají do pasti, která se nazývá: „Nevděk.” Dost často vykládají o nepochopení své činnosti ze strany druhých lidí. Ono někdy nejde o nepochopení, ale o mnohem menší ocenění jejich práce pro blaho druhých, že v nich ono malé ocenění vyvolává hněv a strach z toho, že je ti druzí nevidí tak skvělé, jak se oni vidí sami ve svých očích.

Pomíjím v tuhle chvíli transakční analýzu, kde by se asi transakční analytik zeptal, jaký mají zisk ze svého pomáhání druhým a to i v případě že se jedná o pomoc zcela zdarma. Osobně se vyhýbám pojmu pomoci, volím spíš pojem prospěšnost. Prospěšný je ukazatel, terapeut, policista, okolo-jdoucí, který poskytne informaci, například, a mohl bych pokračovat. Strom je třeba prospěšný svým stínem, prospěšní jsou třeba advokáti, i když jim člověk musí zaplatit. Takže jsem rád prospěšný, za peníze i zadarmo.

No nic, už jsem o tomhle psal víckrát. Lidé většinou nemusí být žádní bojovníci, kteří si svým vítězstvím v boji potvrzují svou nepostradatelnost, neodolatelnost, svou cenu a také svou moc, kterou ti co pomáhají, získávají. Třeba tím, že taková pomáhající žena ze všech sil, vlastně udělá  mnohdy z pomáhajícímu zcela bezmocného, bezradného člověka.

Lidé prospěšní, na sebe nikoho nevážou. Poskytnou, co se od nich žádá, mohou nabídnout informaci, pomoc, pomoc ve smyslu, že mají za to, že by byla tomu druhému pokud není přijata, pokrčí rameny a nijak se nevzrušují. Berou tímhle svým chováním toho druhého za schopného se o sebe postarat a za schopného nejlépe vědět, ze všech lidí na světě, co potřebuje.

Tohle zřejmě znal Přemysl Pitter, jak jsem tak vydedukoval z vyprávění těch čtrnácti někdejších židovských dětí, které zapsal Pavel Kohn v té výše zmiňované knize. Nabídl pomoc, děti přišly, pokud chtěly odejít, odešly. Třeba do Izraele, nebo k některému přeživšímu příbuznému, pokud se našel. Nejvíc mne z celého toho toku vyprávění dojalo vyprávění Gréty Hofmaisterové, která ještě s několika dalšími židovskými dětmi odjížděla z Prahy do Palestiny, přes Paříž a Marseille.

Dorazily do Paříže a hned si koupily umělecké publikace z Louvru. Peníze sice dostaly na jídlo, ony je utratily za knihy a nesly je na hlavě přes celou Champs-Elysée a byly šťastné. Hladovět uměly a teď měly něco svého, něco co jim patřilo. A ten Přemysl Pitter je tak nějak pořád v pozadí, ale celou tou knihou, tím vyprávěním prostupuje. Jo jo.