Markova svahilština

K téhle úvaze mne přivedl blog Marka Trizuljaka: „Haraka haraka haina baraka.” A následná diskuse pod ním.

Hlavně komentář Marka: 

Z blbosti jsem chvilku poslouchal interpelace z parlamentu, to je taky občas pěkná svahilština. Podobně jako někteří zdejší diskusní experti. 
Jsou na světě lidé, kteří si jednoduše koledují o posměch. Chvíli je beru vážně, naslouchám jim, přemýšlím o řečeném, beru vážně jejich sliby a ujišťování, pokouším se diskutovat, ale pak najednou zjistím, že jim o diskusi nejde. Jen o moc, jejich moc, rozvrat, posměch a výsměch. Nevidí evidentní, neslyší názor druhého, nechtějí přijmout realitu, a nechtějí připustit, že jejich sebeobraz, jaksi tím pádem bledne.

Vzpomínám si na jednoho moudrého skladníka, když jsem ve svém mládí, mezi jednotlivými cestami u ČSPLO, dělal závozníka na chladícím kamionu, který z mlékárny v Jindřichově Hradci, kde jsem byl tehdy ženatý, rozvážel skvělé jihočeské máslo po Celých Čechách. Především do Prahy.

Onen moudrý skladník v těch sedmdesátých letech minulého století, byl vyhozený inženýr slaboproudař v rámci normalizace. Chytrý chlap, tak asi o dvacet dvacet pět let starší než já, když jsme s Frantou Masopustem mezi vykládáním palet z máslem nadávali na bolševiky, řekl. Cituji: Teď nadáváme, tak se nás nebojí. Bát se nás začnou až se jim budeme smát a přestaneme je brát vážně.

A tak to bývá. Bojovníci za všechna možná práva, co nás nutí svět vidět jejich očima, nechtějí připustit jiný pohled než ten jejich a mnozí z nás jim nadáváme, mají z naší „bezmoci” srandu. Ale jak jsem si během svého docela dlouhého života všiml, sranda je přejde v okamžiku, kdy jejich vidění světa ignorujeme, jejich lži jsou nám k smíchu a jejich vyhrůžky přestaneme brát vážně.

Tím pádem totiž nad námi ztratí jakoukoliv moc, různé obskurní bojovnice za ženská a genderová práva, neobolševici, atd. Přestanou mít moc a začnou nám sloužit jen k obveselení. Protože jak říkala babička Jílková: Být chudej a ještě smutnej Jeníčku, to ani Pán Bůh nežádá. Jo jo.