Kulatý svět

Už mne čeká opět život naplno. Tedy pracovní život. Konzultace, skupiny, mezi tím si čtu, cvičím, medituji, hledám zajímavé přednášky na internetu

.

Narazil jsem na jméno Candace.B.Perth, což je autorka knihy „Molekuly emocí.” O biomolekulárním základu našich emocí. Kniha zajímavá, vzrušující a čtivá. Jeden si musí zvyknout, že se v ní mluví o spoustě věcech, o kterých jsem dosud neslyšel a kupodivu i věcech, hlavně na konci knihy, co důvěrné zná.

Jak už to bývá, našel jsem i film, dokumentární film, "What the bleep do we know", ve kterém autorka knihy,  mimo dalších zajímavých lidí, vystupuje."  Mám opravdu o čem přemýšlet. Nemusím souhlasit se vším, ale přemýšlet mohu.

Korespondují mi ty nové poznatky s ději, které řeším v terapii. Porozumí-li, člověk svým emocím, připustí-li, že se opravdu odehrávají na tělesném základu, pak se sám mnohem lépe se sebou srovná. Vlastně, potvrzuje se, že jsme ovlivňováni svým okolím a ovlivňujeme své okolí. Ona zpětná vazba funguje.

Film samotný je pohledem kvantové teorie a tak trochu New Age přístupu k životu. Křesťané s ním asi budou mít potíž. Ale myslím, že neškodí se podívat, jak se na problém dívají lidé, kteří jsou vzdělaní, dá se říci mající svůj pohled na život a svět a porovnat ho ze svým postojem. Se svým náboženským vyznáním. Případně ateistickým pohledem na svět a život. Ten film, je všechno možné, jen ne ateistický. Spiritualita má tam své místo.

Má láska si opatřila skoro nové auto, Felicii, takže už je zase mobilní a může mne zavést, třeba do Pohoří v jižních Čechách, kde jsme byli loni a můžeme se tam podívat po těch zajímavých kostelech, co byly v bývalém hraničním pásmu a jež byly díky sudetským Němcům opraveny.

Moc se mi tam loni líbilo, měl jsem chuť se tam vydat pěšky, ale netroufl jsem si, z obavy o svá kolena. Takže autem bychom mohli. Až se trochu ochladí. Loni, když jsme tam putovali jeden den, bylo lehce mlhavo a tím ten kraj dostával zvláštní půvab. Mám rád, když se občas mlží, svět dostává nádherně syrovou podobu. Loni Chodsko a Novohradské Hory, jsem vlastně většinou v mlze projeli.

Ten nádherně sychravý, syrový vzduch, ve kterém se mi krásně dýchá. Podzim je nádherný. Strávil jsem v roce 1997 podzim v Anglii a Skotsku, putoval tou podzimní krajinou pěšky a dodnes, když se mi vybaví Anglie a Skotsko, tak nejvíc ten rok 1997. Byl jsem tam poprvé, nejvíc jsem viděl a nejvíc jsem užil. A hlavně ten podzim, když se mění počasí, pozvolně přichází chlad, plískanice, občas slunce a putování podle plavebních kanálů až na skotské hranice a potom nádherným Skotskem.

Bohužel, rozbil jsem fotoaparát a na nový jsem ve Británii, v té době neměl. Byl jsem opravdu tehdy chudý terapeut a měl jsem jen na jídlo a zpáteční jízdenku do Čech. Nemohl jsem fotit. Mám pohledy z té doby. Ale cesta to byla nádherná. 2400 km za necelé tři měsíce. Týden v Londýne, kde jsem spal na ubytovně Veleslavín na podlaze, v kulturní místnosti za 5 liber za týden. Úžasné.

Takže by neškodilo tím Pohořím zase projet, občas se někde ve studené vodě vykoupat, Studená voda v rybníku omlazuje. :-) Občas. Uvidíme, co se dá podniknout. Felicie je dost dobrá na takové cesty. Jo jo.