Komíhavé myšlenky

Vymlouval jsem se včera ve Svárkově, že musím domu, neb musím vyprat. Jenže dorazili jsme domů a usnul jsem a prospal i finále MS v hokeji.

 Ve Svárkově jsme byli navštívit Lukáše a Simonu, plus jejich syna Štěpánka. Hezké odpoledne.

Jenže nějak mě ono cestování v tom vedru autem unavilo. Navíc mimo nás bylo mnohem víc lidí na návštěvě, než jsem čekal, takže jsem si zas až tolik od lidí neodpočinul. Dostávám se do fáze, kdy je mi milý nízký počet lidí v mém volnu, kolem mne.

Prádlo jsem nakonec vypral dnes ráno, hned po probuzení po páté hodině. Sice jsem byl od půlnoci asi do tří vzhůru, pak zase usnul, když jsem nějaký čas předtím cvičil a četl si. Promýšlel jsem některá lidská chování. Vzpomněl jsem si na jednoho klienta, který si mi stěžoval na svou lásku, která s ním zacházela občas dost drsně. Vyžadovala lásku, kterou nijak nechtěla oplácet.

Byla drsná, ale on byl nakonec drsnější. Nechal ji čekat, nic na ni nechtěl, a najednou slečna začala sama psát, sama se ozývat. Sice mu vytýkala, že ji nemiluje, jak ji předtím informoval, ale on už byl poučenější. Uvěřil, že pokud má zájem, ozve se sama, pokud ho nemá, žádné vyznání lásky, sebevětší ji nikdy nepřivede zpátky. Spíš ji otráví. Neporadil jsem mu nic takového, jen jsem mu vyprávěl pár příběhu ze života. Poslouchal zřejmě pozorně.

Jo, hry lásky šálivé. Občas si ti lidé, hrající ty hry, musí uvědomit, co vlastně chtějí, co nechtějí, a co mohou dostat, a co v žádném případě za jistých okolností nedostanou. Někteří občas propásnou, co propásnout mohou. Nedojde jim, že trpělivost druhých lidí je menší, než jejich ochota prodlužovat ty hry do nekonečna.

Sám jsem pár takových her v životě zažil. Slečny hrály dobře, měly mne dost často na lopatě, ale z té lopaty jsem nakonec vždy slezl. Nenechal jsem se uškvařit v peci vlastních pochybností o sobě samém. Tyhle hry, ty pochybnosti vzbuzují. Ale když na ně jeden příliš dlouho nenaskakuje, pak zjistí, že nemusí se zas až tolik trápit pochybnostmi o své ceně. Hlavně ne o své ceně pro toho druhého.

Když tyhle příběhy vyprávím, slyším. „Jo a ona/on mi vytkne, že jsem málo se snažil/a a nechá mne být.” Chápu ty obavy, vždy je riziko, že se dozvím, že jsem jen hračka, nikoliv objekt zájmu, že se dozvím, že je tu někdo jiný, kdo má větší cenu, než já, ale tohle vědět je sice bolavé, ale poskytuje jistotu.

Občas se ale dozvím, že vlastně mám mnohem větší cenu, než bych asi dostal, kdybych se stále lísal. Dožadoval se a vnucoval. Leckdy slečna potřebovala jen čas, aby si mohla rozmyslet, co že vlastně chce a co nechce. Sem tam některá svůj čas propásla. Nakonec mi to ani nebylo líto. Dokonce mi mnohá zdarma poskytla poučení, které bych si musel koupit v nějakém sebezkušenostním výcviku.

Jo, sem tam mě v noci napadají různé věci. Neuspořádané, myšlenky jen tak plují, komíhají se sem tam. Pak si sednu k PC, nevím o čem psát, začnu a a zjistím, že komíhavé myšlenky se zformují do nějakého, možná jen mě srozumitelného textu. Ale nevadí. Ještě mě pobavila na FB stížnost několika lidí, že jim z Windows 7, upgradoval systém na Windows 10, stačilo jen prý kliknout. Teď jsou hrubě nespokojení.

Jo jo, lidé co mají Windows, mají jen co si zaslouží. Každá taková firma se pokouší k sobě přitáhnout koho může a jak nejlépe může. Linux mi tohle zatím neudělal. Proto asi raději používám Linux, nebo Unix. Tak tak.