Jsou i dobré zprávy

Vzal jsem si do hlavy, že budu přidávat podle receptu vanilku do tvarohu s lněným olejem. Nic zlého netuše. Myslel jsem že si koupím prášek, leč ke koupi byl jen vanilkový lusk.

Takže, teď hledám, jak se správně zpracuje takový lusk, abych si mohl, podobně jako skořici přidat špetku aby to všechno krásně vonělo. Už jsem něco našel, dokonce jsem našel i zpracovanou vanilku na internetu, ale zatím budu zpracovávat ten lusk. No a kdo hledá, najde, takže jsem zjistil, že se mletá, údajně bio vanilka prodává v DM.

Jo, kdybych nebyl líný, jakože jsem líný, už bych si ji pořídil. Marně jsem ji hledal v supermarketu. Většinou mě ty důležité věci napadnou až poté, Leč nevadí, už vím, co jsem potřeboval vědět, se mnou to vědí i čtenáři, takže když si budou chtít udělat doma vanilkovou zmrzlinu, či vanilkové pečivo, vědí kam jít.

Ozvala se mi vlastně už včera, jedna má bývalá láska. Markéta. Rozešli jsme se, tedy spíše ona mne opustila, před deseti lety, protože jak říkala, nechtěla abych viděl jak umírá na leukemii. Neumřela, přežila. Jestli díky té pouti, nebo transplantaci kostní dřeně a odstranění nádoru na slinivce, není zcela jasné, ale je naživu. Dlouho jsem o ni neslyšel. Vím, že jsem se pokusil s ní navázat kontakt, ale nechtěla, protože mi nemohla odpustit, že jsem se dal odlákat jinou. Po tom jejím oznámení o rozchodu.

Děkovala mi,že jsem za její uzdravení šel pouť ke sv.Antonínovi do Padovy. Naštěstí tehdy neumřela, ale už jsem se k ní nevrátil, neb většinou nebývám dlouho sám, vždy se najde nějaká, které se zželí mé samoty a vezme si mne na starost. Asi abych zcela nezvlčel. Markéta je o dvacet šest let mladší, ta, co mne odlákala byla o dvacet čtyři let mladší, leč ta chtěla děti a já už skoro v šedesáti na děti se nějak necítil. Tak mne také nechala. 

Musím se přiznat, že  jsem měl včera radost. Pamatuji se, že říkala, že když nebude mít pět let recidivu, že je zdravá. Už je to deset let a je naživu, zřejmě recidivu neměla. Což je dobře, aspoň nějaké dobré zprávy. Ta cesta do Padovy byla krásná. Skoro nepršelo, lidé byli vstřícní a vlídní a Markéta se nakonec uzdravila. Bylo mi sice tehdy skoro šedesát, leč ještě jsem pořád ještě byl schopný ujít denně čtyřicet kilometrů s ruksakem na zádech.

A mladé ženy mne milovaly, co si chlap víc může v těhle letech ještě přát? Tak přídám pár fotek z té cesty, aby bylo vidět, jak to bylo fajn. Jo jo.

Bloudím světem a slunce v zádech mám, už hezkou řádku let, a pořád mě něco někam táhne dál, takovej už je svět...