Postupně se dávám do pořádku z předchozích vypjatých týdnů. Dokonce už mám zase roupy, protože dostávám nápady, jak ještě zkombinovat divadlo a projekci.
Sice na to už přišli v Laterně Magice a v Kinoautomatu, ale i já si mohu vyzkoušet jak na to.
Včera jsem konečně shlédl záznam sobotního představení. Dá se říci, že jsem skoro spokojený. Pochopitelně neopájel jsem se tím, jak bylo dokonalé, ale hledal jsem chyby a co zlepšit. Aby při reprízách to šlapalo jak má.
Premiéra je vždy jen test, toho, co se povedlo a nepovedlo a příležitost jak vše později upravit a napravit. Sice jsme ochotníci, ale to neznamená, že se nebudeme pokoušet o co nejlepší výkon. Pochopitelně v rámci našich možností.
Sice si nepotrpím na hru o dokonalost. Hrát hru na dokonalost, je nekonečná dřina, která zabere veškerý čas člověka.V žádném případě se nedopouštím té chyby, být dokonalý, neb to si člověk ničeho neužije, protože usilovat o dokonalost, znamená nebýt nikdy dost dobrý. Hlavně ne pro sebe. Mě stačí být dost dobrý.
Být dost dobrý, pro mne znamená, že jsem si vědom svých limitů. Mohu se naučit psát a nemusím být nutně nejlepším v tom oboru na světě. Stačí mi, když si své psaní užívám. Stejně tak být hercem, pro mne znamená si užít té proměny v někoho jiného pro tu chvíli. Dělám to jak nejlíp umím a nemusím z nikým soutěžit. Mohu se ale od druhých poučit.
Dokonce jsem tak skromný, že mi stačí, když lidé při čtení mých textu prožívají emoce. Pokud je prožívají, text je nenechal lhostejným. Zrovna tak divadelní hry, co jsem napsal. Mám už zkušenost, že když se baví herci textem při zkoušce, nebo je děsí, případně rozčiluje, pak se něco podobného bude dít i s diváky.
Video záznam pochopitelně nezachytí celou tu atmosféru představení, ale ukáže mnohé. Třeba, že jsem byl srozumitelný při svém vstupu, mezi jednotlivými povídkami. Stejně tak Zuzana. Dostalo se mi informace, že pro mnohé to bylo příjemné překvapení a rozptýlení. Vlastně ani mi o nic jiného nešlo. Neměl jsem na mysli žádné poselství. Prostě chtěl jsem se účastnit představení, tak jsem si vymyslel pro sebe dost přijatelný způsob, jak se prosadit.
Jsem si vědom, že jsem exhibicionista, rád jsem viděn, sice ne zas až tolik, že bych musel pokaždé být viděn, až tolik, že bych musel hrát, ve svých vlastních hrách. Ale říkal jsem si, že jednou za čas mi neuškodí nést vlastní kůži na trh. Zkusil jsem si jaké to je improvizovat a být srozumitelný.
Ověřil jsem si, že to docela jde. Pochopitelně, jsem si vědom, svých vlastností, nijak se sám sebe nesnažím předělat, nakonec ono to ani nejde. Vlastně člověk může sem tam něco upravit, aby se mu s těmi vlastnostmi, co má, žilo snadněji mezi lidmi. Ti, co se pokoušejí o dokonalost, dávají najevo, že sami pro sebe nejsou přijatelní. Jedna z nejúčinnějších manipulačních technik, je technika: „Hmmm, ty jsi se sebou vlastně spokojený?” Což je z hlediska mnohých lidí, docela drzost.
Asertivní člověk ovšem klidně řekne a tím většinou manipulanta vytočí do ruda: „Jasně, jak říkáš. A neměl bych být?” Pochopitelně manipulant vypění a řekne: „Měl by si se sebou něco dělat!!!” Načež se mu dostane odpovědi. „Tenhle názor s tebou nesdílím.” A manipulant přechází z rudé barvy do běla. Což je pochopitelně jeho problém, protože nedosáhl svého.
Nedosáhl toho, že se já, nebo jiný asertivní člověk nestará, o uspokojení jeho potřeb, což v případě manipulanta znamená mít za pomoci hodnocení moc nad hodnoceným. Mě bývá osobně jedno, jestli manipulant prožívá frustraci z toho, že nejsem podle jeho představ. Se svou frustrací se musí vyrovnat jen on sám. Nikdo to za něj neudělá. Já tedy rozhodně ne.
Manipulant se pokouší v takových případech hrát se mnou tu hru. „Musíš být dokonalý podle mých představ a já rozhodnu, kdy jsi dokonalý, nebo, co ti k tomu ještě chybí. A ty budeš s vyplazeným jazykem plnit mé pokyny.” Ale má právo se pokusit hrát tyhle hry, ovšem (teď zase namíchnu pana Marka a pana Boháčka případně jiné, těm dvěma podobným.) Nepodepsal jsem s nikým smlouvu, že budu dokonalý podle jeho představ. Tedy nebudu hrát hru na dokonalost.
Vrátím se ještě k tomu divadlu. Mnozí umělci mají vždy potíže s „kritiky.” Ty jsem záměrně dal do uvozovek, protože umělečtí kritici, jsou zase jen manipulanti, kteří žijí v přesvědčení, že mají patent na rozum. A rozhodují, co má uměleckou kvalitu a co nikoliv. Já s nimi jejich přesvědčení o patentu na rozum nesdílím. Mě opravdu především zajímá, zda čtenář, nebo divák pláče, směje se, rozčiluje. Hlavně, když není lhostejný a na další premiéru přijde zas. Nikoliv, jestli v tom libovolný kritik vidí dokonalost.
Něco divák prožil, s něčím je spokojený, s něčím nespokojený. Někdo by rád víc hudby, někdo by rád, kdyby měl příběh větší dramatizaci, někdo očekával větší plasticitu. Ale byl v příběhu a třeba si pokládal otázku, jak to vlastně bylo, co jsem tím myslel a proč jsem to napsal takhle a ne jinak. Jo jo
.
