Říkal mi včera jeden můj známý, že byl nominován na mistrovství světa v zimním plavání, které se koná v Murmaňsku, což je v Rusku a za polárním kruhem. Má můj obdiv.
Žasnu, neboť to málo co vím o Murmaňsku, je to, že v březnu, kdy se má ono mistrovství světa konat je tam asi minus dvacet a teplota vody nula. Tenhle přístav sice nikdy nezamrzá, díky Golfskému proudu, ale že bych musel nutně uplavat v takovém počasí kilometr a ještě přitom závodit? Tak tomu říkám výkon. Jarda Pekárek, tak se můj kamarád jmenuje, je jeden z těch borců, co tohle svedou.
Lidé jsou stejně úžasní, když se dokáží adaptovat na podobné podmínky, ve kterých námořníci za druhé světové války umírali při potopeni své lodi zhruba do čtyř minut podchlazením. Jak jsem se někde dočetl. Zřejmě se asi neotužovali. Dokonce z nich pravděpodobně většina neuměla ani plavat. Být spojeneckým námořníkem na obchodní lodi v té době, zřejmě nebylo nic moc.
Občas přemýšlím, kde jsou hranice lidských možností, leč zatím jsem nic v tomto směru nevymyslel. Zřejmě někde budou, ale jak říká jedno moudro. Zkus tvrdit, že něco nejde a vždy se najde „pitomec,” co to dokáže.” A pak má mít člověk jasné a ničím nezkreslené informace. Nepochybuji, že i za druhé světové války v tom Severním, či Barentsovým moři se našli lidé, co ten pád do té studené vody přežili i děle než ty čtyři minuty.
Onehdy jsme si vyprávěli o tom, jak jsme coby kluci se koupali i v šatech nedobrovolně v rybníku, či v řece, v zimě, kdy jsme spadli do vody, protože jsme měli podobný nápad, jak to u kluků bývá, zkusit jestli už se dá třeba bruslit. Jeden z nás, údajně než dorazil domu, zmrzlo na něm oblečení. Sousedka prý obdivovala jeho novou bundu. Matka méně. No pochopitelně, jsme ono koupání a návrat v mokrých hadrech ani jeden neodstonali. Ačkoliv podle mínění matek jsme měli. Mě zřejmě místo aspirinu vyléčilo těch pár facek, co mi máma dala v úleku přes celou hubu.
Dostal jsem pár facek, převlíkl jsem se do suchého, vzal na sebe o jeden svetr víc, neb bunda se sušila u kamen a šel jsem na Kvádrberk lyžovat. Dokonce oproti dnešnímu obecnému mínění, z těch facek nemám doživotní depresi. Kdybych měl mít depresi a trauma z každé facky, co jsem v dětství obdržel, zřejmě bych neměl nic jiného na starosti, než se z těch traumat dostávat. No, asi tehdy platila nějaká jiná psychologická pravidla ve výchově dětí, než dnes. Dokud nám neřekli, že se máme trápit, netrápili jsme se. Ale mohu se mýlit, připouštím.
Lepší pár facek, než poslouchat kecy a nebo vydržet, zarputilé mlčení táty, který měl ve zvyku se mnou, pokud tedy byl zrovna střízlivý za nějaký můj „smrtelně závažný prohřešek”, třeba týden nemluvit. No i tohle jsem vydržel, celoživotně jsem takový mírně optimistický realista, co hledá tu rovnováhu a má snahu neupadnout do katastrofického scénáře, či bezbřehého optimismu.
Vlastně, jak tak sleduji, tyhle dvě kategorie populace jsou zřejmě nejrozšířenější. Ale fakt je, že s tím musí žít oni, jak ty pesimisticky založené matky, co vidí budoucnost svého dítěte, černě, pokud nejdou věci a události podle jejich představ. Či, co někteří bezbřeze optimističtí otcové, co mají představu o skvělé budoucnosti svých potomků. Nakonec s úžasem obě ty kategorie, někdy jsou pesimističtí otcové, jindy zas optimistické matky, se musí smířit, že dítě není ani génius, ani vyvrhel lidstva, co roste pro šibenici.
I když jak jsem si všiml, co se dnešních dětí týče, těch pesimistických rodičů je o něco menší podíl, než těch optimistických, co žijí v přesvědčení, že jejich děti jsou osobnosti a géniové, co zastíní ty druhé parchanty, co mají jen protekci a z toho důvodu jsou tak ve škole úspěšní.
Jasně, zjednodušil jsem to, leč jak tak občas poslouchám a někdy i čtu, nejsem zas až tak daleko od nezvratných faktů. V mém mládí, opravdu, tedy mimo těch komunistických protěžovaných dětí, se ti průměrně inteligentní dostali na učňáky, ty nadprůměrní na střední a později vysoké školy, a bylo jasno.
Matky říkaly: „Hlavně ať jsou z nich slušní lidé.” Otcové přikyvovali. Někdy to bylo obráceně. Ale být slušný člověk byl takový základ. Možná víc, než být úspěšný v tom dnešním slova smyslu. Nakonec, většina těch, co si pamatuji stejně byla více, či méně v životě slušných a úspěšných. Chápu, že každý máme jinou představu o úspěchu.
Ale třeba si jen idealizuji tu dobu. Už jsem přeci jen starší a je to docela dávno. Jak říkám, celoživotně jsem mírně optimisticky naladěný realista. Vydržel jsem s tím až dodnes. A zítra hraje Sparta v Liberci, což není její oblíbený soupeř, ale třeba se ukáže. Třeba. Jo jo.
