Dragouni a jiní vojáci

Můj strýc, Jaroslav Jílek, jeden z šesti bratrů mého otce byl dragoun. Základní službu absolvoval v roce 1935. Rukoval v září v roce 1938 s nadšením, domu šel jako spráskaný pes. Nikdy se s tou kapitulací nesmířil. Můj další strýc, Ján Mandzák, Rusín, bratr moji matky, sloužil ve slovenské armádě za války v Rusku, odkud utekl do zajetí a šel dobrovolně sloužit do Československé armády v SSSR, tedy na východní frontě, stal se poručíkem.

Můj další strýc, tátův švagr, který si vzal jeho nejmladší sestru, Michal Ťasko, Rusín, utekl v roce 1941 do tehdejšího SSSR, kde byl jako špion v gulagu, potom narukoval do Buzuluku, kde byl první československý prapor v SSSR. Vrátil jsem jako rotmistr. Oba byli u Kyjeva, na Dukle, plus Ostravská operace. Nikdy neukazovali svá vyznamenání. Měli jich hodně.

Ani jeden z těch jmenovaných o své vojenské karieře moc nemluvili. Sloužili Československé republice, brali tu službu jako povinnost. Přemýšlím, co by asi tak řekli té dnešní americké dragounské jízdě. Věděli své o Rusku, nikdy o něm nemluvili s úctou. Zřejmě nenacházeli důvod. O vojenském umění Rudé armády věděli své. O sovětských komunistech také věděli své.

Já vím své o těch komunistech, které jsem ve svém životě čtyřicet let zažil. O jejich metodách hospodaření, „demokracii” a „svobodě” vím také víc než dost. Netoužím po jejich návratu, stejně jako moji strejdové ten komunismus nijak nemuseli. Takže si myslím, že by asi také vyšli na ulici a řekli těm vojákům, co projíždějí jako dragouni v těch obrněných transportérech, místo na koních. Řekli by asi tohle. 
Jsme rádi, že vás kluci vidíme. A dobře dojeďte domu.
Třeba by si nakonec vzali i ta svá vyznamenání.