Premiéra vyšla.Bylo plno. Diváci dorazili, tleskali, smáli se, hlavně při „Dopisy z minulosti.” Trochu mne překvapili, protože „Náplast a Převozník,” sám za sebe považuji za uvolněnější. Ale divák vždy překvapí.
Sice odpoledne v 15 hodin, jsem měl pocit, že bude katastrofa, protože jsem ještě neviděl projekci, jež mi ti co na ni pracovali, slibovali. Kabel tomu bránil. Inu technika jednadvacátého století, ledacos sabotuje. Nakonec vše dobře dopadlo, nový kabel se sehnal a už to vše jelo, fungovalo, hrálo a zpívalo.
7.5.2016 si vše zopakujeme v Bohnicích v Divadle za Plotem. Takže, ti, co propásli možnost vidět obě hry, mají možnost. Určitě budeme rádi, když přijdou a zhlédnou a poslechnou.
Nacvičovali jsme dlouho, s potížemi, občas vše vypadalo skutečně dramaticky, aby se nakonec vše v dobré obrátilo. Sice má nervová sousta dostávala zabrat, ale tohle k životu s ochotnickým divadlem asi patří. Lidé se smějí, hledají jak dál, občas vypění, pak se usmíří, protože jde všem o jedno. Zahrát, pobavit, nechat i přemýšlet.
Navíc premiéra má své kouzlo v tom, že diváci nechtějí urazit, jsou vlídní, chápou, že drobné chyby se vloudí, ke mě jako k autorovi jsou také vlídní. Podobně jako většina čtenářů mých blogů. Pro mnohé lidi je vlídnost v takovém případě, něco jako nepatřičného. Ale já osobně, pokud už na něco jdu, nebo čtu, vždy vidím za tím snahu něco sdělit. Většinou se nevyjadřuji ke kvalitě blogu, hry, nebo filmu, ale k tomu, jestli ten člověk chce něco sdělit, vidím za tím sdělením tu práci, co ta samotná činnost dá.
Takže od herců, muzikantů, scénografů, nápověd, techniků, sice vyžaduji nasazení na samou hranici možností, to ano. Ale jinak pokud ono nasazení vidím, pak klidně vyjádřím svou spokojenost. Čtu si dost cizích blogů, stejně jako sleduji dost filmů, muziky a nepotřebuji být za každou cenu negativně hodnotící.
V určitém okamžiku, který neumím přesně popsat, přestávám vést ty lidi a nechám je sobě samým. Postup, který se ukazuje jako nosný. Ono se prostě v poslední chvíli většinou nikdo nic nového nenaučí, je nervózní, má starosti sám se sebou, a potřebuje sebrat pozornost a soustředit se na sebe sama. Ukazuje se, že je to dobrá technika, jak dostat z lidí to dobré.Řeknu-li herci, „sundej si ponožky, když lezeš do postele,” může se mu můj návrh nelíbit, nesouhlasí s ním, ale nakonec, pokud se sním nehádám, pak si je v představení stejně sundá.
Detail, který sice představení nezachrání, ale jemu umožní, právě tím se soustředit na sebe sama. Pravdou je, že pokud mi někdo chce na poslední chvíli zasahovat do děje, vymýšlet změny, dokáži být značně asertivní. To se pochopitelně, těm zasahujícím nelíbí, ale nakonec se smíří s tím, že si přeci jen nehodlám nechat zasahovat do své odpovědnosti.
Už dávno jsem zjistil, že pokud bych dal na „moudré rady” svých známých, kamarádů, čtenářů, diváků, pak bych psal a hrál divadlo podle jejich představ. Rozhodně bych ale změnil zcela to, co jsem chtěl sdělit, ve prospěch těch, skrz kostru toho, co jsem napsal.
Je dost těch, co mi vytýkají stylistiku, slovosled, jak blogů, tak třeba i divadelních her. Nemám s tím problém. Možná, kdybych dal na rady druhých, by to, co jsem napsal bylo lepší, ale neodpovídalo by napsané tomu, co si myslím, co chci říct a třeba i tomu, jak vidím svět. Nemám potřebu vidět svět očima druhých. Mohu se připojit k jejich stylu, k jejich vidění světa. Může se mi líbit jejich styl vyjadřování, ale necítím se tím vším zavázaný.
S tímhle postojem má mnoho lidí problém. Považují za aroganci, pokud autor na jejich dobře míněné připomínky nedá. Někteří autoři se hájí tím, že lidé neporozuměli tomu, co chtěl sdělit. Ano, chápu, že neporozuměli, možná je můj problém, že jsem se nevyjádřil dostatečně pro některé srozumitelně, ale na druhou stranu, znakem dospělého jedince, aspoň jak já si myslím, je, že umí žít i s nechápavostí druhých a svou neschopností, „nechápavým” něco srozumitelně sdělit.
Věk a zkušenosti mě poučily, že chtít aby se, co řeknu, napíší, líbilo všem, je marná námaha. Nerad dělám marné věci.
Tedy. Premiéra se povedla, sice jsem propásl svátek vnuka, což mě mrzí, ale nemůžu mít všechno. Pokusím se své opomenutí nějak napravit. Jo jo.
