Dívám se a sleduji

Občas sleduji spolucestující v MHD. Bývá ono sledování mnohem zábavnější než kino. Támhle dáma usrkávajíce z krabice červeného vína. Chápu, je vedro a žízeň je velká.

Onde zas muž, nabízející něco na prodej. Pravda už dlouhou dobu jsem neviděl a neslyšel, hrát někoho na harmoniku. Tahací. Zase jsem ovšem sledoval dva muzikanty, jak si v podchodu v Kobylisích připravují aparaturu, aby mohli oblažit kolemjdoucí svým uměním. Lidé se živí všelijak a chtějí-li provozovat umění, nic není málo. Ani ten podchod.

Přemýšlím, jestli mají živnostenský list, či hrají jen tak, a jestli chodí do práce, nebo kašlou na budoucnost, důchod a spoléhají na to, že to nějak dopadne. Rád pozoruji svět kolem nás. Vím, že jediná jistota na tomto světě, je, že vše je nejisté. Dokonce i smrt. Protože jistě umřeme, odejdeme z tohoto světa v té viditelné podobě, ale jsou tací mezi námi, a je jich dost, co věří, že existuje buď život věčný, případně reinkarnace a pak nirvána. Takže ani smrtí nic zatím nekončí. Doufejme, doufejme.

Člověk si šetří na stáří, aby měl na co potřebuje, já si také šetřím, akorát zjišťuji, že toho rok od roku potřebuji méně a méně. Navíc stáří je tady. Pravda, mohu tu být ještě dvacet let, nebo taky jen dvacet týdnů, nebo měsíců. Nikdo nevíme. Je hezké být mladý duchem, jen pořád netuším, co to přesně znamená.

Být mladý duchem možná znamená koukat v Metru po holkách, občas nějakou oslovit. ony se většinou usmějí, neb mají za to, že jsem neškodný stařík. Skoro mají pravdu. Jsem onehdy tak přemýšlel, jaké by to bylo mít známost se slečnou o čtyřicet let mladší. Přišel jsem na to, že by slečna musela umět žít jen pro přítomnost. Na budoucnost by nesměla moc myslet. Stejně jako já. Naštěstí nejsem miliardář, takže pokud by se taková našla, byla by se mnou s čiré lásky. Bez budoucího zajištění.

Protože. Mám spoustu věcí, které používám a ještě víc těch co používám málo, nebo skoro vůbec. Ale být majitelkou všech těch krámů její budoucnost neřeší. Musela by patřit mezi lidi, co žijí přítomným okamžikem, nedělají si starosti s budoucností, žijí v přítomnosti a minulost také moc neřeší, protože tu už nikdo nezmění.

No jo, není jednoduché se oddat takovému způsobu života. Křesťanští řeholníci a buddhističtí mniši prý takhle žijí. Samé modlitby a žádný sex. Vzdali se toho všeho hlavně pro tu úzkou stezku, co vede ke spáse. Tedy alespoň ti křesťanští. Také věří a doufají. Ti buddhističtí prý už za živa mohou dosáhnout nirvány, tedy vyvanutí z toho kola zákona, které se točí a točí a způsobuje neustále znovuzrození.

Tak jsem se od dámy, co pije krabicový, dostal až mnichům. Inu, obě skupiny, jak ty bezdomovci, tak řeholníci, žijí na peruti. Nic nemají, nic jim nepatří, nikde nejsou doma. Opustí-li jedni klášter, odcházejí jen v tom, co mají na sobě. Nic víc. Ti na ulici, jsou na tom podobně. Dost často jsou na tom stejně v tom, že si ten způsob života vybrali. U těch bezdomovců, to není vždy tak, ale většinou ti nic neudělají, aby se i v dobách konjunktury pokusili si najít práci a bydlení.

Znám jak bezdomovce, tak i řeholníky, co odešli z řádu. Kupodivu, z těch řeholníků se bezdomovci nestali. Nic neměli, leč naučili je jednomu. „Modli se a pracuj.” Tak se někteří modlí dál, mimo komunitu a pracují. Já mám vůbec s těmi bezdomovci problém. Zjistil jsem, že pokud se některého podaří nasměrovat, tak ten návrat není zas až tak těžký. Ale zřejmě nemám grant na starost o bezdomovce, tak vidím tu situaci kolem nich celkem jednoduše.

Dokonce z některých bývalých bezdomovců se stali moji přátelé. Ti se sice většinou modlit neumí, ale zjistili, že pracovat zas není až tak hrozný problém. Třeba ne stále, jen občas, aby bylo na chleba a střechu nad hlavou, ale mají oboje. Za své peníze. Jo, jak praví Písmo, volně cituji:

Je vítán každý, kdo zhřešil, ale vrátil se a upřímně se kaje ze svých hříchů.

Jistě nikdo nevíme, kdo je svatý a spravedlivý a jestli je ta bezhříšnost zakodovaná do neustálé práce. Protože to by workoholici byli už svatí za živa. Ale jak si tak čtu Písmo, tak o svatosti dosažené flákaním, tam také není nic psáno. Ono to bude asi od všeho trochu, trochu se modlit, trochu pracovat, trochu se bavit. No ty ženský moc neobhájím. Pořád jen jedna, se mi zdá, že také není zcela ono, ale uvidíme. Jo jo.