Divadlo a jiné radosti a strasti

Začal jsem psát blog, nebo spíše než blog, úvahu o smyslu divadla v terapii závislosti a musel jsem ho zatím nechat stranou, protože potřebuji vyjádření některých účastníků, abych se vyhnul možným potížím.

 Zatím se budu věnovat včerejší repríze her: „Náplast a převozník,” plus „Dopisy z minulosti.

Návštěva byla slušná, i když nebylo zcela plno, hráli jsme v Bohnicích v Divadle za plotem, ale slunce, hokej a malá propagace udělaly svoje. Zkoušky mne moc nadšením nenaplňovaly, ale samotné představení ze strany účinkujících bylo skvělé.

A to jsem si dovolil docela zajímavé úpravy, které cele představení docela rozpohybovaly. Pátek a sobota, se tedy výsledkem dost od sebe lišily. Ale to prý u divadla bývá. Zkoušky jdou mizerně, představení je mnohem lepší. Možná se jen zbytečně nervuji nedostatky a chci pořád perfektní výkon. Což je nemožné, po psychické stránce i fyzické. Nelze být pořád ve stoprocentní kondici.

Na druhou stranu si myslím, že zas nelze aby si z toho herci udělali totální Havaj, kde se baví a jinak nikde nic. Občasná výhrůžka udělá svoje. Mírný tlak neškodí. Jde jen nepřekročit míru.

Bylo nám hezky od začátku loňského září, kdy jsme začali napřed znovu zkoušet „Týpek a Jolana” pak výše uvedené hry, ale myslím, že je dobře, že se s některými uvidím až zase v září. Odpočineme si, budeme mít čas i na jiné věci, než je divadlo. Máme do začátku září divadelní prázdniny.

Cítím, že jsem unavený, potřebuji pauzu. Navíc, zemřela tchyně Libuše, se kterou jsem docela vycházel. Při odloučení po rozvodu, od mé nejmladší dcery, kdy jsem se stal na dvacet let zavrženým otcem, což zařídila má "katolická žena,” byla Libuše takovým informačním zdrojem o mé nejmladší dceři. Byl jsem informován mou dcerou jak o smrti Libuše tak, že pro mou bývalou ženu, je má účast na pohřbu vzhledem k jejímu psychickému stavu, nepřijatelná.

Inu, nebudu dělat nějaké naschvály a tedy se neúčastním. Nakonec vím dobře, co je ztratit rodiče. Matka zemřela před 36 lety, otec před 33 lety. Také jsem vše tehdy těžko prožíval. Má katolická žena se nikdy od rozvodu netajila svou hlubokou nechutí k mé osobě. Ale, vybrala si mne kdysi jako otce pro své první dítě, tedy musí nést následky svého tehdejšího rozhodnutí. Svatbu i početí dítěte, se mnou absolvovala s nelíčeným nadšením. A Libuši, pokoj její duši a Věčné světlo nechť ji svítí. Amen!

Probrali jsem s mou láskou, celou tu anabázi, dost věcí jsem si ujasnili, myslím, že jsem si díky tomu rozhovoru na mnohé přišel. Jak, co se divadla týče, tak i jiných věcí. Že má cenu pokračovat a že má cenu dělat i jiné věci s tím divadlem spojené. Třeba otevřít tu činnost něčemu, co by se dalo nazvat: „Sebeuvědomění skrz divadelní roli.” Nikoliv terapie, ale sebepoznání. Což může mít auto-terapeutický smysl.

Bylo mi trochu líto, že se nedostavil Václav Kopf, který celou akci sponsoroval. Měl něco neodkladného. Tak tedy aspoň touto cestou: „Václave dík!!! Prospěl si mnoha lidem. A to se cení.” Stejně jako nás dlouhodobě finančně podporuje pan Jiří Hanausek. I jemu patří dík za podporu. Občas dělám náročné divadlo o mnoha účastnících a spousty efektů. To vše něco stojí. A jsem rád, že existují lidé, co jsou ochotni bez nároku na nějaký další finanční zisk, takovou věc, jako je ochotnické divadlo, podpořit. Jo jo.