Dělám-li na co mám, může to být radost

Trochu se vrátím k blogu o řeznících kolegy Zieglera. Také bych byl rád, kdyby lidé, co mají na řemeslo ruce i hlavu, ono řemeslo se zlatým dnem dělali.

Za dvacet pět let terapeutické praxe jsem se setkal se stovkami mladých lidí, kteří prošli léčebnou, kteří neměli žádné vzdělání, mimo toho základního a přitom absolvovali několik pokusů o získání vzdělání na středních školách. Ty nedokončili. Ti kluci a holky valnou většinou nebyli z nějakých drastických poměrů, pouze, jak se ukázalo v té terapii, jejich rodiče je přecenili.

Pochopitelně, fetování, hazard, alkohol jejich schopnosti nevylepšil. Ale, jsem přesvědčen a mnozí, moje přesvědčení potvrdili, ti kteří po absolvování ústavní terapie pokračovali v následné terapii, si doplnili vzdělání, mají velkou šanci,třeba získáním výučního listu, kdy už rodiče neměli takový vliv na jejich rozhodnutí, čím se živit.

Skupinová terapie umožňuje i nahlédnutí na své možnosti a sebe posouzení. Je ovšem také nutné říci, že u mnohých se ukázali opravdové předpoklady ke studiu a terapie jim dodala odvahu středoškolské a vysokoškolské studium absolvovat.

Hlavní problém vidím nikoliv nějaké politice státu, ale v pohledu rodičů na své děti, které jsou vedeny k tomu, aby absolvovali studium, na které by normálně neměli, absolvují školy, které mají název střední škola, vysoká škola, ale jsou ji schopni absolvovat lidé, kteří by na běžné střední škole, první republiky, či i totáče, jednoduše nebyli ani přijati.

Nebyli přijati nikoliv z politických důvodů, ale z důvodů vysokých standardů, jejichž plnění ony školy při přijetí vyžadovaly. Má-li kdo  průměrné IQ, což vůbec neznamená omezený, leč přesto k něčemu limitovaný, lze obrovskou dřinou se na takovou školu dostat, pokusit se ji zvládnout, ale z mého hlediska tenhle přístup a požadavek mnohých rodičů je pro potomka destruktivní.

Studuji-li na co mám, může být studium radost. I když je to občas dřina. Dělám-li něco na co nemám, je to jen dřina a radost v nedohlednu. Rodiče nejsou soudní, děti jsou přesvědčovány, že stačí jen chtít, snažit se a bude vyhráno. Bohužel samotná píle, kde není talent a nadání jednoduše nestačí.

Děti plní nikoliv svá přání, ale naplňují mnohdy nenaplněné ambice svých rodičů. Takových případů jsem viděl stovky. A přitom by stačilo jen vzít na vědomí, že živit se jako řemeslník, není hanba, že ti lidé jsou prospěšní, díky své prospěšnosti zažívají i jistou hrdost. Ale i k tomu je potřeba změnit pohled. Chápu, že rodiče chtějí pro své děti jen to nejlepší, ale otázkou je, zda co chtějí rodiče, je vždy pro děti to nejlepší. Jo jo.

PS: Jsou rodiče, co své děti zase podceňují a jejich děti nevystudují, protože je jejich rodiče dokáží přesvědčit, že jsou nuly, co nikdy nic nedokážou. To je zase druhý extrém. Není jednoduché, najít ten zlatý střed. I když je nutné ho najít. Nakonec, život mnohdy sám ukáže, kdo co na co má. Ale už u toho nejsou ambiciozní, či despotičtí rodiče.