Můj přítel, Jan Lutera říká: „Nemůžu-li o někom říct něco dobrého, radši neřeknu nic.” Honza je zbožný katolík, který se chová podle své víry.
Napsal jsem v jednom komentáři, že jsem zachytil na blogu na iDnes,jistou část přispěvatelů, jejichž příspěvky jsou vždy a zásadně negativistické. negativistické v tom směru, že Ti lidé zásadně vyhledávají jen chyby. Chyby lidí, systému, prostě všeho.
Myslím si, a jsem o tom přesvědčený, že je to především jejich škoda. Ať napíší, co napíší, nikdy tam není slova uznání. Pokud je, pak jen k vlastní osobě. Lidé soustředěni na sebe, soustředěni na to co je špatně nejsou v rovnováze.
Křesťanství, buddhismus, taoismus, vždy hovoří, pokud ne přímo o rovnováze, tak o lásce a soucitu. Nenacházím-li soucit, lásku, porozumění ke svému blízkému i vzdálenému okolí, pak nenajdou ti druzí onu lásku, soucit a porozumění ke mě samotnému.
Ovšem. Nemám na mysli, tu bezbřehou lásku a odpuštění, jak hlásají v podstatě na opačné straně stojící sluníčkáři, kteří bez rozmyslu „milují všechny,” Aby se nakonec ukázalo, že ona „láska a soucit,” mají podobu toho negativistického chování na druhé straně.
Negativismus a bezbřehá víra v dobro, jsou dvě strany jedné mince. Je snadné odsoudit Putina, že neřekl ochrance, „Dejte deštník paní presidentce.” Ale kolik lidí ze sta, na ulici, když vidí moknoucího člověka, řekne: „Pojďte se schovat.” A vezme ho pod deštník, do auta, nebo mu otevře dveře svého domu? Kolik?
Písmo svaté říká: Nesuďte a nebudete souzeni. Kdo soudí, bude odsouzen. Takhle jsem vždy chápal slova přítele Lutery. „Když nevím co dobrého říct, neřeknu nic.” Ano, někdy se stydím, že jsem si nevšiml, nenapadlo mne, nebyl jsem v obraze. A neudělal. Jsem jen člověk. Omylný a s chybami.
Jako lidé nejsme schopni nebýt ve vztahu k druhým lidem, stejně jako nejsme schopni nekomunikovat. I mlčení k druhému je způsob komunikace. Vlastně svým mlčením říkám tomu druhému, „Nemám slova, která bych ti řekl.” A všichni víme jak těžké mlčení umí být. A většina z nás zažila různě těžké druhy mlčení.
Je ticho, co léčí a je ticho, co ničí až zabíjí. A potom ještě různé druhy ticha. Mlčí-li ke mě člověk, na němž mi záleží, zpozorním. A mlčí-li blízcí o mé minulosti, která třeba nebyla nic extra, raduji se. A promluví-li na mne žena, kterou miluji a ona mlčela pro nějaké mé provinění, mohu se cítit šťastný, a popíše-li kdo mé chování, aniž by soudil, nemlčí k tomu jak se chovám, pak se cítím zle. Pokud nejsem psychopat.
Mlčení a slovo má moc. Pozitivní stejně jako negativní. Podobně jak mluvíme k druhým, mnohdy mluvíme bezděky sami k sobě. A podle toho prožíváme. A jak prožíváme, takový je náš život.
Totiž. Jakmile se v jakémkoliv vztahu objeví tendence jen vyhledávat negativa, vztah se zhroutí. Dříve nebo později. Ti hledači „jediné pravdy ” tedy té jejich, tím zničí vše. Mnoho manželství, přátelství se rozpadlo jen z toho důvodu, že se nikdy neřeklo nic dobrého, jen ty negativa. Neznám člověka, který je schopen neustále unášet negativní soudy, o sobě.
Lidé někdy říkají. „Musím to ze sebe dostat.” Ano, je dobré umět pojmenovat své pocity, protože pak se sníží emoční hladina a dostává se ten člověk do rovnováhy a je schopen zaujmout soucitný postoj, chápající postoj, ale také jasně vymezující, kdy řekne: „Odsuď až potud.” A ohradí se.
Jenže vychrlit na druhého negativa, nevede k tomu, že se člověk dostane do rovnováhy. Agrese, která není přerušena, vede jen k větší agresi a větší bezohlednosti. Zuřící člověk se neuklidní tím, že něco rozbíjí, on rozbíjením, kterému nikdo nebrání, získá jen pocit, že má právo ničit a stupňuje svou agresivitu.
V poslední době proběhlo několik události, kde „slušní lidé“ zkopali, doslova zkopali, druhé natolik, že skutečně nebyli ti zkopaní se schopni hýbat. Viděl jsem několik takových videi na sociálních sítích. Tam bylo přesně vidět, kam vede ten pokus, se z toho vyřvat, nebo něco či někoho rozbít. Seřve, rozbije, neovládá se, čím víc řve, tím víc rozbíjí, neumí zacházet se svými pocity a pak se omlouvá. Jenže, co je platná omluva v takovém případě.?
Zašel jsem trochu dál, ale stojím si za svým. Hledat jen chyby, vede jen k destrukci. Vztahu, někdy i živého člověka. Protože, jakou má cenu to, co je jen špatně? Láska, společnost. Co je jen špatně, toho si přeci nikdo neváží a nestojí nikomu za to, aby se o rodinu, vztah, vlast, staral a pečoval. To je dobré jen ke zničení. A pak se všichni kolem diví. Jo jo.
