Mnohahodinová diskuze v parlamentu před o důvěře byla otřesným příkladem toho, kdy jeden na druhého vyhledával špínu a házel to po něm. To že má být vybraná elita?

Tentokrát se mi moc líbí, co jste napsal.

Vychází mi z toho například, že jednostranné "bubáky" (zvláště na blozích, ale také mezi politiky), kteří provozují negativizmus a strašení jako řemeslo, je nejlepší nečíst, neposlouchat, nebrat vážně.

Člověk, který jenom vyhledává chyby a kritizuje, si možná myslí, že tím slouží dobré věci. Že odhalením chyb dosáhne nápravu. Je téměř jisté, že trvale negativisticky naladěný člověk neumí vnímat pozitivně ani sám sebe.

Je to možná dáno i duchem výuky ve škole. Jakoby podstatou výchovy bylo odhalování a potírání chyb. Také bych se ptal, jak funguje výchova v rodinách. Proč je například pro děti takovým stresem vysvědčení a strach z toho, co bude následovat doma?

Náboženský pohled na svět, v různých podobách a v různých systémech, směřuje k vyvažování. Na jedné straně má člověk realisticky vnímat, kým doopravdy je v negativním smyslu (slabost, nedokonalost, smrtelnost) a na druhé straně máme vědomí, že jsme "dětmi Krále". Člověk je zároveň klopýtajícím poutníkem a zároveň je Bohem nesmírně milován. Realizmus neznamená jen "to první", (tedy vědět o vlastní slabosti a smrtelnosti), realizmus je vědět dobře o obojím a že teprve to druhé dělá člověka plně člověkem. ("To druhé" je tím prvním)

Chápu, jsem negativistický Štír, a trvalo mi asi 50 let, než jsem pochopil, že pozitivní myšlení má svůj význam, jakmile jsem to pochopil, začaly se po internetu šířit stovky příspěvků, že pozitivní myšlení je úchylka, nesmysl, stupidní sluníčkaření a já nevím co ještě. Takový halt je homo sapiens sapiens. Ale abych napsal něco konstruktivního: líbí se mi způsob odpovídání Pjéra la Šéze, což je terapeut a psycholog, zásadně začíná souhlasem: "Ano......."...A pak si řekne to svoje.

Jasná karma. Souzním s Vámi a to zejména v tom, že odpustit lze jen tomu, kdo koná pokání a myslí omluvu vážně. Představ - a to i některých křesťanů zde na blogu - že je nutné odpouštět všem a všechno bez podílu pokání, je zcestná a onen člověk vypadá jako ( a dle mého i je ) trouba.

Jinak - autory, kteří píší jen negativně - nečtu. S. Freud a jeho učení o podvědomí nese sebou i informaci, že v člověku ta negativa zůstanou někde zasunuta a mohou se objevit v krajně nevhodnou chvíli. proto je lépe se jim zdaleka vyhnout.

Co se týče negativizmu (plus vytrvalému lhaní) na blozích, tam bohužel platí, že to nakonec požírá zevnitř samotné pisatele.

Je nejlepší vůbec to nečíst a nenechat se tím zasahovat.

Na Luterove mlčanie mám ,,po ruke"nejaký ,,príbeh".(Dobrý postreh,že ticho môže byt aj špatné).

"Mlčící většina", která se neozve, když se společnost začne posunovat směrem k nesvobodě a totalitě, se podobá tomu chlápkovi z vtipu ve filmu Sedm statečných. Jak padal z výškové budovy a opakoval si, že "zatím to ještě stále docela ujde".

Je zde několik pisatelů, kteří radostně hodí svůj vrozený negativismus, nechuť, zklamání ze všeho na veřejnost a tím si uleví. když čtu příspěvky jedné paní musím projít duševní sprchou, aby to ńezanechalo stopy. Na druhou stranu je zde pár lidiček co umí obrátit stránku, jednou politická kritika,posléze radostné prožití dovolené, nebo kritický pohled na čerpání domácího rozpočtu.

Pěkný blog a proto jasná karma

A často, ti optimističtí diskutující, kteří rozdávají druhým radost a chuť do života, jsou z těch, kteří na tom sami nejsou nejlíp, jsou například nemocní, někdy i invalidní, hendikepovaní... Zato ti věčně nespokojení, nazlobení. kritizující všechno a všechny, kteří jen kazí druhým náladu, se mají relativně dobře, druzí by jim mohli jejich pohodlný život závidět. Takových si opravdu vážit nemohu. A je jich tu dost.