Ať první hodí kamenem

Mám takový zvyk, že když přijde klient, že má „vzrušující” manželství, nebo partnerský vztah, navrhnu mu, aby přestal cokoliv řešit.

Aby přestal rozebírat, co udělal špatně on, co ona, případně obráceně, a začal se zabývat sám sebou. Co by mohl udělat líp, než dosud, co by mohl říci jinak, jak rozumí emocím toho druhého. Aby si případně udělal na sebe čas, věnoval se svým potřebám. Jak se zklidnit, jak zastavit ten proud negativních myšlenek, pocitů křivdy, které ho oddělují od toho základního. Od lásky k partnerce, partnerovi.

Tuhle strategii navrhuji tehdy, když vidím a slyším, že se opravdu jedná o způsob špatné komunikace. Nerozumění. Většina z partnerských a nejen partnerských potíží pramení ze špatného porozumění, únavy jednoho z druhého.

Jde o to mlčet. Člověk mlčí směrem k tomu druhému a tím si dává čas uvědomit si, jestli mu na tom vztahu záleží. Vyjeví se mu, jestli opravdu o ten vztah stojí, ale i také si umí ověřit, že umí žít i v případě potřeby sám.

Několikrát v životě jsem tuhle strategii použil. Odmlčel jsem se, mlčením zjistil, jestli tomu druhému, co byl v okamžiku začátku mlčení negativní směrem ke mě, na mě opravdu záleží. Mlčení je jako hladina vody, která je rozčeřená, a když se do ní neházejí žádné další kameny, sama se zklidní.

Tohle mlčení dokáže. Emoce se uklidní a v klidu se jinak přemýšlí. Pokud jsem se nedal strhnout do pocitu křivdy, a místo toho, abych ten pocit křivdy rozvíjel, tak jen pozoroval, tím pozorováním zjistil, že vlastně se zmenšuje, odplývá, vytrácí se, jsem se dostával do podstatně příznivějšího nastavení mysli, která byla v okamžiku nabídky smíru nastavena na smír.

Těch nabídek na smír jsem moc nedostal, ale na druhou stranu, i když nedostal, pokaždé jsem vždy z té situace vyšel více méně posílený. Měl jsem pro ten pocit posílení několik důvodů. 

Věděl jsem, že umím žít sám.
Věděl jsem, že ten druhý nemá opravdový zájem.
Věděl jsem, že nemusím díky mlčení, čelit dalšímu kolu obviňování a nesmyslných hádek nevedoucích nikam.
Mohl jsem si během toho mlčení připravit půdu.
Jak pro případný smír, tak pro další život. Ať sám, či s tím druhým.
Dal jsem tomu druhému šanci si uvědomit, zda a jakou mám cenu pro něj.

A v čase, který mám pro sebe, se mohu věnovat zcela cíleně svým zájmům.
Tím se zcela zklidnit a ještě mít pocit, že jsem nepromarnil čas.
Jistě, je dobré na začátku toho mlčení ujistit toho druhého, že mlčím z těch a těch důvodů, jsem otevřený případné nabídce na smír. Pokud ona nabídka přijde, rozhodně jsem se nesnažil tomu druhému jeho nabídku omlátit o hlavu. Buď ji přijmu, nebo zjistím, že doba mlčení mi vyhovuje natolik, že už nemám potřebu cokoliv dál vytvářet. Mohu se v klidu rozejít a dát sobě i tomu druhému šanci na jiný, výhodnější vztah.

Tahle strategie se mi prvně velmi osvědčila kdysi s dívkou jménem Dominika. Rozešla se se mnou na polní cestě za dramatických okolností. Odešla s hlavou vztyčenou. Zůstal jsem stát jako němý a čuměl jak trmický pes. Něco mi říkalo. „Nech ji být, nepronásleduj ji, čas ukáže.”

Za týden jsem odletěl nešťastný, zamilovaný do Izraele, procházel jsem se po Izraeli z jihu na sever, ze severu na jih, prošel pouští, viděl Jeruzalém, zážitky a modlitba pomalu mazaly to citové neštěstí. Za měsíc jsem se vrátil. Dominiku dvakrát potkal, pozdravil, uklidnil roztřesená kolena a šel dál. Pak mne zastavila: „Chci s tebou mluvit Jeníčku!” Pravila sladkým hlasem.

Přikývl jsem a navrhl čas. Chtěla se mnou mluvit hned. Objala mne, políbila a už nebylo co skrývat. Sice jsme se za půl roku rozešli zas, ale mně ten okamžik utkvěl v paměti a propracoval jsem onu zmíněnou strategii mlčení. Něco podobného mi kdysi navrhoval Honza Lutera při mém rozvodu s Petrou. Tam jsem ho neposlechl. On sice nenavrhoval naprosté mlčení, ale takové omezené, ale nebyl jsem schopný dodržet nic. Tedy spíš jsem nechtěl dodržet. Podle toho to dopadlo. Ale když nic jiného, tak jsem se přesvědčil, že většinou mlčet, znamená zlato.

Funguje tahle strategie nejen v partnerských vztazích, ale třeba i v pracovních. Mírně obměněná. Bavíme se jen o pracovních věcech, jinak o ničem. Dřív nebo později se naskytne příležitost, jak si věci v klidu vysvětlit. Nebo odejít. I tohle je občas možnost. Nejde mi o výhru, ale o řešení, které je výhodné pro mne.

A jsme u mé „oblíbené” hry na vítězství. Veškerá tahle strategie končí neúspěchem, když chceme ty druhé porazit, ponížit, přesvědčit, že se mýlili a že by se měli omluvit za svá slova a skutky. Většina rad začíná slovy: „Nenech si nic líbit, máš na víc. On/ona stejně přileze po kolenou.” Většinou nepřileze. Jen se víc a víc namíchne.

Jestliže mlčím a vím v tom mlčení, že toho druhého miluji, beru jeho pokus o prolomení mlčení jako pokus o smír. A mohu klidně interpretovat jeho nabídku jako projev lásky ke mě. A zájem o mou osobu. Jo jo.