Ano, víra je nutná, leč sama víra nestačí

Ještě není poledne a už mám za sebou několik malých dobrodružství. Vyrazil jsem na kontrolu k lékaři, což znamená cestu do Bohnic z Barrandova. Tam jsem se vezl jako pán autem, zpátky MHD.

Stavil jsem se na pavilonu, kde pracuji, okamžitě mi byla nabídnuta práce, s díky jsem odmítl, ujistil je že dřív než v polovině března nedorazím. Kolegyně se smály. Ale bylo dobré přijít mezi lidi, kteří mají evidentně radost, že mne vidí. Povídali jsme, povídali, pak měla nastat provozní porada, takže jsem se vzdálil, abych u práce nerušil.

Cestou domu mi volal klient, jestli bych měl v sobotu čas, že by přišel na individuální konzultaci. Moc se mi nechtělo. Byl zklamaný, prý otci diagnostikovali rakovinu prostaty. Říkám mu: „Tak to jsem na tom s tvým tátou skoro stejně. Mě odoperovali nádor na močovým měchýři.” Řekl jsem to tak nějak z úsměvem, ale jemu do smíchu nebylo.” Chápal jsem ho, mě také nebylo smíchu, když mi řekli, že mám nádor.

Tak mu říkám: „Hele kámo, s tím táta může klidně ještě dvacet let žít, podle toho v jakém je to stádiu.” Prý v tom prvním. Jo, povídám: „Nepanikař, táta je velkej chlap, ten si s tím nakonec poradí, ty si taky velkej chlap a určitě přijdeš na to, že každá nemoc, i ta nejhorší se prostě může zlepšit.” Pochopitelně může a nemusí, ale může!

Všiml jsem si, že taková zpráva většinou velmi okolí znejistí. Znejistí a vyvede z míry, jak toho, co ten nádor má, tak jeho nejbližší. Dost často tu informaci ale snášejí lépe ti, co ten nádor mají, že jejich okolí. Podobné tomu, když se rodiče dozvědí, že jejich dítě fetuje.

Také propadnou panice a začnou podnikat všechny možné kroky, o kterých se domnívají, že je opomněli a teď je čas je udělat, místo toho, aby se pokusili sami sebe zklidnit, vyhledat pomoc, kde jim někdo znalý a informovaný, poskytne radu a informaci, co je co je v jejich silách a co není v jejich silách.

Pochopitelně, trvá to nějaký čas, je to hodně práce, co musí člověk uskutečnit aby se uzdravil jak z rakoviny, či ze závislosti, nebo spoluzávislosti. Je to veliký zásah do života, mnohé je jinak, než bylo, člověk se musí chovat, než se choval doposud, změnit postupně mnohé jak v životním stylu, tak ve způsobu myšlení.

Protože jsem zažil obě situace, myslím si a vidím, že mnohé, co jsem použil ve vlastní terapii závislosti, mohu použít i v terapii rakoviny. Stejně tak ti kolem mne mi rozhodně nepomůžou kecy typu: „To dáš, musíš bojovat!” S rakovinou, stejně jako ze závislostí ne bojovat nedá. Tam se musí člověk učit jinak žít, jinak myslet, hledat, co je prospěšné, co je asi blbost, rozeznat jedno od druhého.

Ano, víra je nutná, leč sama víra nestačí, protože jak říká apoštol Pavel: Kdybych víru měl, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem... Ano víru a lásku k sobě, dělat ty věci které tělu a duši prospívají, hledat cesty, jak sobě samému prospět. A pokud tohle se člověk naučí a nebo umí, pak vlastně je na cestě k úspěchu. Žádný boj, ale cesta, krok za krokem a hledání správného směru. Občas se zastavit, kouknout jaký to má efekt a kam ta cesta vede.

Z lásky k sobě a z lásky ke svým bližním dělám, co dělám. Pokud se zajímají, klidně je informuji o všem, co je zajímá, klidně vyslechnu jejich názor, ale ze všeho nejdůležitější je pro mne, že jsou ochotni se mnou být, někdy třeba jen mlčet, protože ono skutečně platí, že mnohdy mlčení v přítomnosti je víc, než tisíc slov.

Léta jsem dělal s lidmi, kterým se říká spoluzávislí. mají toho na hrbu hodně, někdy opravdu stačilo jen je vyslechnou, naznačit směr kam by se jejich energie mohla napřít, aby to mělo efekt a jim se ulevilo a oni věděli a to vědomí jim stačilo, že nejsou sami, že mohou, když bude třeba, zavolat a ta tíha zase bude menší.

Dvacet pět let dělám tuhle práci. Bylo mnoho klientů. kteří po letech abstinence zjistili, že jejich rodiče mají rakovinu, bylo několik těch co měli sami rakovinu. Ne všichni umřeli, mnozí přežili, jsou naživu dodnes. Prostě, někdy se to zlepší natolik, že i zdánlivě neléčitelná nemoc se najednou sama vyléčí. A nikdo neví proč. Toho se držím, jen máloco víme a o budoucnosti vlastní či druhých víme ještě méně. Jo jo

Každý má v sobě vlastní vesmír,
svůj hvězdný prach,
něžnou mlhovinu snů,
slunce svit na víčkách