A vzpomínky mne matou
Říká se: „Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni.” Nejsou to tak hrozné čtvrtě. Viděl jsem ve světě horší. Jasně, tyhle proletářské oblasti měly svou pověst. Občas zaslouženou. Ale my, co jsme se jako proletáři narodili, uvidíme svět trochu jinak. Nejsme tak nóbl a maximálně zhejčkaný.
Z proletáře se občas stanou i lidi s vyšším společenským statutem, horší je, když se ze slušných lidí, stanou proletáři.Teď nemám na mysli ten bolševický sajrajt, kdy se vyhazovali lidi z práce, škol, statků, aby se ukázalo třídním nepřátelům, zač je toho loket. Ale ty doby, kdy se poměrně slušný člověk dostane do malérů, stane se z něj bezdomovec a už jen někteří najdou odvahu a touhu se vrátit zpátky.
Pár jsem jich poznal, svým způsobem, jsem se dost dlouho také otloukal po světě, a žil jako na peruti, jak praví Písmo svaté. Je ten život svým způsobem svobodný. Svobodný a nejistý. Mnozí lidé milují jistou míru nejistoty. U některých se ona láska ke svobodě projevuje touláním, střídáním partnerek, partnerů, u některých čirým bezdomovectvím, kde si jen tak sedí, popíjejí krabicový, shánějí drogy a nehodlají to nijak změnit.
Jen mráz a zima je občas přinutí změnit místo působiště a jdou na Charitu, do blázince, či jiných podobných zařízení. Bavilo mne žít pod širým nebem, spát pod celtou, v autobusových čekárnách, toulat se jen tak po světě. Dva tři měsíce, pak zase hezky do spořádaného života. Občas mi v mysli vystanou obrazy míst, kde jsem kdysi byl. Ne vždy si vybavím, kde jsem se v mysli ocitl. Ale i tak na mne ty obrazy působí uklidňujícím dojmem.
Některé se opakují. Jeden obraz je ze Španělska, místo, kde jsem jen tak hodinu seděl pod stromy. Zvláštní místo v kotlině, osázené kolem dokola stromy, které jsem neznal, krásné, velké, dávaly stín v tom vedru. Vedla to té kotliny z ničeho nic, místo silnice prašná cesta. Mířila na jih, tak jsem jinou nehledal. Mířil jsem na Gibraltar, tak pořád na jih. Tam na tom místě jsem se pod stromy prospal, pak tam přišel ovčák s ovcemi, dal mi napít vody ze zvláštního kamenné džbánu, musel mi ukázat jak se z něj pije, nebylo to napoprvé nic jednoduchého. Voda v něm byla opravdu studená.
Lidé mi říkají, abych někdy napsal něco o svých cestách. Jenže problém je v tom, že se mi ty cesty vynořují jako obrazy. A popisovat obraz je dost těžké. Umět malovat, raději bych ty cesty namaloval. Tak jak se mi zjevují a zase mizí. Ve Francii jsem zase spal ve středověké věži. Statek, kousek od něho věž asi z bývalé, jak se u nás říkalo, zemanské tvrze. U cesty stála samotná věž a brána nebyla, začalo mrholit, tak jsem se tam utábořil. Ráno mě probudil majitel. Neměl námitek, tedy aspoň z jeho neverbálního projevu tomu nic nenasvědčovalo.
Podal jsem mu svůj „kouzelný” lístek na kterém jsem měl napsáno francouzsky a anglicky, kdo jsem, kam jdu a že prosím o vodu. Ještě jsem tam měl, žádost o ukázání cesty. Francouzi byli vstřícní. Tenhle mi k vodě donesl ještě chleba a něco jako klobásu. Jo cestovat po venkově, většinou znamená se občas i najíst. Aspoň ve světě. Evidentně jak Němce, Francouze i Španěly vyvádělo z míry, že někdo z takové dálky jde tam, kde je to daleko podle jejich mínění i autem.
Jak říkám, souvislý cestopis bych asi nenapsal. Nebavilo by mne takové psaní, a malovat neumím. Vlastně ani fotografie by nebylo to pravé. Jak tak přemýšlím, jen tohle namalovat. Sednout si a jak ty obrazy naskakují, tak je malovat. Nemusely by být ani podle skutečnosti. Ona paměť docela dost zkresluje, jak jsem se v životě mnohokrát přesvědčil. Měl jsem pocit, že asi nějaké místo pamatuji, pak jsem tam po letech přišel a zjistil jsem, že sice je stejné, ale v mé mysli bylo jinak, jiné.
Ale jak jsem se dočetl v zajímavé knížce: „Iluze paměti” od Julie Show, s podtitulem: falešné vzpomínky a proč jim věříme Není to nic neobvyklého. Paměť si s námi občas hraje. Ale mne je jedno, jestli ty obrazy jsou pravé, či se mi něco jen tak pospojuje a pak to vůbec neodpovídá tomu, co jsem prožil. Naskakují mi, já je nijak neprezentuj jako hodnověrné svědectví, spíš mne zajímá ten mechanismus, proč se mi tahle obrazy jen tak z ničeho nic zjevují.
Nakonec, jak tak zjišťuji, ona realita, kterou máme za věčnou a neměnnou, se díky kvantové fyzice ukazuje lehce problematickou. Teorie neurčitosti a pravděpodobnosti docela dost zamíchala mou jistotou v realitu. Vzpomínky, které sice mi říkají, že jsem někde byl, viděl jsem nějaké místo, abych zjistil, že stačí přijít jen z trochu jiného směru a najednou je vše jinak, než bylo ve vzpomínkách.
Inu, ještě že ten život je tak rozmarný a nejistý. Jak ty vzpomínky, tak ten „pevný a neměnný svět.” Jo jo.
https://www.vice.com/cs/article/gvq8zb/jilek-bezdomovec
Jan Jílek
My pony, rifle and me
Vždy, jak se napiji vody ze sklenice s citronem, uvědomím si, jak zhnuseně mi chutná voda samotná, když v těch vedrech na mě pořád povykují, „musíš pít, pít hodně v těch vedrech!”
Jan Jílek
Sladké je žít
Užívám si v poslední době nemocnic. Mám se tak skvěle, že mít se lépe, snad to ani nevydržím. Po operaci v únoru vše vypadalo nadějně, leč pak se tněco mírně zadrhlo, neboť nastala lokální recidiva nádoru.
Jan Jílek
Zbytečný pocit viny
Čas od času se na mne obrátí zoufalá matka, která má povedenou dceru, či syna. Feťačky, alkoholiky, gamblery. Ptají se jestli udělaly dobře, že svou ratolest vypakovaly z baráku.
Jan Jílek
Ukázka z rozepsané knihy "...a řekla jen.."
Tenhle příběh se nikdy nestal. Jen město Děčín a bývalá kavárna Grand jsou skutečné. Jakákoliv podobnost je čistě náhodná.
Jan Jílek
Nikdo nic za nikoho neodžije
Poslouchám, jak déšť bubnuje na okna a raduji se. Mohlo by pršet celou noc, celý den, celou noc a celý den. Ano vím, že někteří by plakali nad zkaženým víkendem, leč...
Další články autora |
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů
Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...
Mexičtí narkos už nepašují peníze, platí si šmouly. Je to legální a bez rizika
Premium Vsaďte se, že nevíte, jak mexičtí narkos pašují peníze z Ameriky. Jistě, viděli jste v seriálech na...
Nová vlna podvodů. Vyluxovaným účtem to nekončí, přeprodávají se osobní data
Premium Kyberzločinu dlouhodobě přibývá, v Česku se s končící lhůtou pro daňová přiznání podvodníci...
Životní prostředí v Československu patřilo k nejhorším na světě, líčí vědec
Premium V roce 1989 se stal vůbec prvním ministrem životního prostředí. Profesor Bedřich Moldan patří mezi...
Auto za tahačem s tankem zastavilo. Už ale ne kamion, který osobák sešrotoval
Při nehodě tří aut zemřel na dálnici D1 mezi Bohumínem a Polskem jeden člověk, další dva jsou...
Učitel/ka MŠ pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami
Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara
Praha
- Počet článků 1219
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 718x