A přestávali jsme rýt držkou v zemi

Pokud přemýšlím o letech osmdesátých, které už jsem prožil jako dospělý muž v tehdejším Československu, mohu říci na rozdíl od různých desátníků, jedno.

V osmdesátých letech, už bylo jasné i komunistům, kterých kolem mne bylo víc než dost, že budování socialismu se zcela zastavilo, stagnuje a nemá progres. Lidé si začali pomalu, ale jistě, víc, mnohem víc než v sedmdesátých letech dovolovat pronášet více a více svobodnějších názorů. I když ten tlak bolševika neustával, tak se stalo, že docela  kornatěl. A bylo ono kornatění vidět. 

Lidé se pomalu dostávali do zahraničí, sice s obtížemi ale dostávali, už se pomalu objevovali emigranti z let 1968 - 1969. Bylo vidět že projekt lidských práv, nastolený Helsinskými dohodami začíná působit. Sice se disidenti zavírali, o tom není pochyb, ale, aspoň mě se zdálo, že ten ideologický tlak povoluje.

Bolševik se už víc hájil, vysvětloval, argumentoval a bylo cítit, že ztrácí dech. Pomalu se začalo mluvit o reformách. Bolševik si sice reformy nepřál, ale byl tlačen okolním světem. Ekonomicky, politicky. A v tehdejším Sovětském svazu, po úmrtí Brežněva a pak seriálu pohřbů sovětských „státníků, ” přišel Gorbačov a řekl:„perestrojka.” Najednou jiná muzika, trochu jiná kultura, jiná literatura,  jiný projev mnohých umělců, co nebyli disidenti. Atd. 

A najednou bylo všem jasno, že se Husák a spol už zas až tak dlouho neudrží. Do toho Reagan začal zbrojit a uzbrojil SSSR. A celý ten neměnný systém se nezměnil, jednoduše se rozpadl na kusy. Komunismus se ukázal nereformovatelný. Lidé sice dostali párkrát před koncem  na budku a studenou sprchu, ale pomalu se přestávali bát.

Takže nebylo více disidentů, ale díky jim se začaly, hlavně mezi komunisty šířit pochybnosti a obavy, kam že to spěje? A i když nebylo jasné, kdy to skončí, bylo jasné, že bolševismus a budování socialismu prostě ztratil dech, leží celý ten koncept socialismu ve škarpě a nemá sílu se s té škarpy zvednout. A pak přišel 1989 rok a bylo jasno. Bolševik sice kopal, jako kope chcípající kobyla, ale to bylo všechno na co se zmohl. A pak národ řekl: „Dost, skoro 42 let stačilo!!!”  A rokenrol byl tady zas. :-) Jo jo.