Stále častěji dnes můžeme opět slýchat názor, že tím nejlepším lékem na politickou nestabilitu, neschopnost našich vlád nějak smysluplně a konzistentně vládnout a na krizi české demokracie obecně je změna volebního systému na většinový. Zatím největší posílení většinových prvků v našem volebním systému se odehrálo během opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD v roce 2000. Tehdy tento pokus zmařil Ústavní soud, který většinu nových prvků s odvoláním na jejich nesoulad s ústavním příkazem poměrného zastoupení v Poslanecké sněmovně (PS) zrušil. Je dobře, že tak tehdy učinil? A měli bychom si my - voliči - zavedení většinového volebního systému při volbách do PS v našem vlastním zájmu přát?
Argumenty pro většinový volební systém pronášené například ze strany bohatého matematického génia financujícího boj proti korupci Karla Janečka nebo ekonoma Pavla Kohouta mají jistě svou racionalitu. Je pravda, že zde po volbách do PS většinou nemáme příliš stabilní vládu. Mnoho energie našich politiků se pak místo k vládnutí upíná k pouhé snaze o udržení vlády. Vždyť i Nečasova vláda zprvu se chlubící nevídaně silnou většinou ve sněmovně je do budoucna ohrožena nutností látat většinu pro prosazení své agendy případ od případu. Kde pak máme vyhlížet vlády se silnou vizí a koncepčním plánem k jejich prosazení, jež by pro jejich provedení měly i dostatečný klid a prostor?
Jenže je většinový volební systém skutečně tím, co my v Česku za stávajících podmínek tolik potřebujeme? K čemu by takový systém vedl? Ke stabilním vládám snad ano, jenže vládu by si nadále střídaly s největší pravděpodobností jen ODS a ČSSD jako naše dvě doposud nejsilnější strany. Vládnutí by si tak předávaly dvě strany, jež se dlouhodobě potýkají se značnou nedůvěrou veřejnosti, masovým odlivem voličů, korupčními skandály atd. Skutečně je perspektiva takových vlád tím, co by vdechlo naší demokracii nový život?
ČSSD a ODS by s většinovým volebním systémem pravděpodobně pohodlně vytvářely silné vlády a prosazovaly by tak snáze i svůj politický program. Není však vyloučené ani názorové štěpení uvnitř těchto stran a pak by se hádky do jisté míry ochromující vládu přelily z mezistranické sféry do sféry vnitrostranické. Hezkým příkladem takové situace byla v minulých dnech slavná "rebelie" Tluchořovců v ODS.
Mnohem vážnějším argumentem proti většinovému volebnímu systému při volbách do PS PČR je však právě neschopnost dvou nejsilnějších stran nalézt elementární shodu ohledně směřování naší země ani v těch nejzásadnějších otázkách, jež by nemusely být předmětem ideového boje - například školství, zahraniční politika, budování infrastruktury nebo zdravotnictví. Jak si pak obhájci většinového volebního systému představují ono stabilní vládnutí v ČR? Myslí si snad, že se jak mávnutím kouzelného proutku ODS i ČSSD umoudří, nebudou vyhrožovat rušením opatření svých konkurentů, chytnou se všichni za ruce a budou zpívat o tom, jak našli shodu na tom, kam má naše demokracie směřovat? Je to samozřejmě naprostý nesmysl a většinový volební systém by klid české společnosti ani podnikům nepřinesl. Posílení zmíněných dvou stran, jež jsou samy zdrojem mnoha neduhů české politiky, by mohlo mít na naši zemi dle mého názoru naopak ještě zhoubnější účinky než stávající neutěšená situace.
